Škola není jen budova. Je to společenství lidí, kteří společnými silami přetváří sami sebe i své okolí. Vzájemně se respektujeme, vzděláváme se, učíme se a učíme jiné. Jsme v první řadě lidé.
(tolik citace naší úvodní webové stránky)
Snažíme se o to ze všech sil i v době pandemie.
A jak nám to jde?
Biologicko-chemický seminář ve třetím ročníku.
První úkol distančního studia nebyl nejjednodušší: Připravte z dostupných surovin dezinfekční gel.
Práce žáků jsou tu:
Když se tu v minulosti objevily nějaké shrnující články, vždy bylo jednoduché zjistit, jak dané téma vidí kolegové či žáci. Teď to najednou nejde tak jednoduše. Nevidíme se každý den, vlastně se vidíme s bídou jednou týdně. A proto nemohu psát za nikoho jiného než za sebe. Ostatní vyučující mohou danou situaci vnímat jinak, ale protože se nestýkáme, jejich pohled neznám. Není to tak, že bychom nekomunikovali, výuku spolu samozřejmě řešíme. Zodpovědnost je nicméně na každém z nás. Následující text tedy nereprezentuje názor celé školy. Nabízím svůj osobní pohled, kterým se lze inspirovat – a kterému lze jistě také mnohé vytknout.
Situace, ve které dnes jsme, nemá obdoby. Jsou zavřené školy, obchody, vycházet se smí jen omezeně – a drtivá většina z nás chápe, proč tomu tak je, a veškerá nařízení bedlivě dodržuje. Jsme doma a vyrovnáváme se s nečekanými okolnostmi. Mnozí žáci zjistili, že heslo „Dej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit“ platí, a chtěli by zpět do školy co nejdříve, jiným nový režim z různých důvodů vyhovuje (není to jen „mám prázdniny“, protože prázdniny to nejsou; je to i „mohu si sám/sama rozvrhnout svůj čas“). A mnozí také okamžitě zareagovali na bezprecedentní stav a nějakou formou pomáhají ve svém okolí, šijí roušky, starají se o mladší sourozence nebo pomáhají rodičům či prarodičům. A někde mezi tím vším jsou školy.