Situace, ve které dnes jsme, nemá obdoby. Jsou zavřené školy, obchody, vycházet se smí jen omezeně – a drtivá většina z nás chápe, proč tomu tak je, a veškerá nařízení bedlivě dodržuje. Jsme doma a vyrovnáváme se s nečekanými okolnostmi. Mnozí žáci zjistili, že heslo „Dej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit“ platí, a chtěli by zpět do školy co nejdříve, jiným nový režim z různých důvodů vyhovuje (není to jen „mám prázdniny“, protože prázdniny to nejsou; je to i „mohu si sám/sama rozvrhnout svůj čas“). A mnozí také okamžitě zareagovali na bezprecedentní stav a nějakou formou pomáhají ve svém okolí, šijí roušky, starají se o mladší sourozence nebo pomáhají rodičům či prarodičům. A někde mezi tím vším jsou školy.
Školy samozřejmě reagují. Musí. Nejsou to prázdniny – vláda sice zavřela budovy, ale nezrušila vyučování. A tady nám přeje technická pokročilost doby. Nedokážu si představit, že bychom byli schopni něčeho podobného před dvaceti lety. Dnes má ovšem takřka každý internet, není problém se připojit a vést výuku online. Dva týdny jedeme v nouzovém režimu. Zvykáme si, učíme se, měníme způsoby výuky a převádíme vše na internet. Příběh Elgartky v čase koronaviru není jen příběhem individuálních rozhodnutí. Doma jsme všichni sami, ale škola nás stále spojuje.
Fakta jsou prostá: v úterý 10. března 2020 vláda ohlasila, že následující den budou zavřeny všechny školy, ve čtvrtek 12. března byl v České republice vyhlášen nouzový stav, 14. března byly zavřeny restaurace, v noci z 15. na 16. března byly zavřeny hranice a 23. března proběhla tisková konference, na které ministr školství Robert Plaga ohlásil další postup v oblasti vzdělávání.
Na Elgartce to začíná stejně: v úterý 10. března vláda ohlásila, že následující den budou zavřeny všechny školy. Ve středu 11. března se pedagogický sbor sešel ve škole, domluvili jsme se, že do pátku včetně zadáme žákům úkoly na následující týden, že tyto úkoly zadáme jednotně přes Školu Online a že se v pondělí sejdeme na poradě, kde budeme informováni o dalším postupu. Čtvrtek a pátek byla účast na pracovišti dobrovolná: kdo chtěl, mohl přijít do školy, kdo nechtěl, mohl pracovat z domu. V sobotu 14. března poslala paní ředitelka e-mail o tom, že pedagogická porada v pondělí neproběhne ve škole, ale online z domova. V pondělí 16. března jsme se poprvé sešli přes Google Meet. Domluvili jsme si pravidla (všichni si vypnou mikrofony kvůli ruchům, mluví jen jeden, o slovo se hlásíme v chatu), byla nám na komunikaci se žáky doporučena Google Classroom, případně Škola Online, podělili jsme se o tipy k výuce přes internet – a začal první týden výuky bez školy.
Většina vyučujících si v krátké době vytvořila kurzy na Google Classroom, někteří zadávají práci přes e-mail nebo přes Školu Online. Všem, žákům i vyučujícím, chodí denně desítky e-mailů, které je třeba zpracovávat. Je v tom zmatek, který se pomalu, ale jistě mění v řád. Ve zpětné vazbě nám studenti píší, co jim vyhovuje a co by naopak změnili, někteří už vyzkoušeli Google Meet nebo jiné videoplatformy pro setkání se studenty, vyučující matematiky mezi sebou řeší, jak učit geometrii, žáci natáčejí videa do chemie, všichni se s problémy obracejí na vyučující informatiky – a přes veškerý chaos lze vnímat snahu drtivé většiny pokračovat ve vzdělávání, najít nové možnosti a spolupracovat.
V životě hrajeme mnoho rolí: jsme synové a dcery, partneři, otcové i matky, modeláři, cyklisté nebo hráči počítačových her. Ale v příběhu Elgartky máme jen dvě role. Jsme učitelé. Jsme žáci. Snažíme se dělat to, co obvykle děláme, i v takto změněných podmínkách. Učíme se všichni. Ale nejsme sami. Učíme se spolu.