„Kdyby nás učily slavné a významné osobnosti, školné by nebyl problém,“ objevilo se ve slohové práci na téma Vzdělání není zadarmo – pomůže školné? Tedy, ne přesně takto, parafrázuji, ale obsah zůstává. Pomiňme otázku poměru, protože mezi pracovníky ve školství funguje Gaussova křivka stejně jako všude jinde. Není dost dobře možné, aby všichni byli úžasní, úspěšní a geniální, tím méně tohle všechno dohromady. Zeptám se jinak: poznali by studenti, že je učí slavné a významné osobnosti?
Definovat „slavnou a významnou osobnost“ je dost obtížné. Asi se shodneme na několika případech: Albert Einstein. Jaromír Jágr. Královna Alžběta II. Gaius Julius Caesar. Abych se přiznal, asi bych nechtěl, aby mě kdokoliv z nich učil. Walter Isaacson píše v Einsteinově životopisu, že nikdy nebyl inspirativním učitelem. Jeho řečnické schopnosti nebyly nic moc a přednášky byly prý dost chaotické. Tři zbývající osobnosti byly ve svých oborech výjimečné, nevypovídá to ale nic o jejich didaktických schopnostech.
Které „slavné a významné“ učitelské osobnosti znáte? Jasně, Jan Ámos Komenský, ale ten už je 350 let mrtvý. Z těch současných snad Robert Čapek, tedy „Líný učitel“, který sice o didaktice dost konfrontačně vypráví a píše, ale neučí (pomineme-li školení učitelů), v médiích se často objevují např. Petra Mazancová, Michal Kaderka nebo Daniel Pražák z Učitelské platformy, ze sociálních sítí možná znáte „nadšeného učitele angličtiny“ Broňu Sobotku, což byl až donedávna náš kolega z Elgartky (a neodešel proto, že by ho učení nebavilo nebo že by mu Elgartka vadila!), Marka Valáška nebo Tomáše Ficzu z LearnTube, případně facebookové, instagramové a tiktokové účty Bláznivá dějepisářka, Běžící češtinář, Červená propiska nebo cojezoe_ (mimochodem, obsah tří posledních nevytvářejí učitelé). A teď se přiznejte, kolik jmen jste znali. Bezpochyby jde totiž o slavné osobnosti – v jistých kruzích.
Koncept „slavné a významné osobnosti“ lze uchopit i jinak. Když se zamyslím, kdo je „slavný a významný“ pro mě, bude to například pan učitel Sobotka (nikoliv Broňa, pardon), který byl mým třídním od 1. do 3. třídy, nebo pan učitel Horák, který mě přivedl k šachům. To, že se někdo stane „slavným a významným“ pro nás, je dáno tím, jak nám osobně zasáhne do života. Společně stráveným časem. Vzájemnými sympatiemi či antipatiemi. Posunem vztahu, který je mezi vyučujícími a studenty primárně nutně nerovnocenný: učitel je autoritou, žák je v podřízené pozici, protože celá společnost předpokládá (a je to ukotveno i ve školních řádech!), že žák bude dělat to, co mu učitel řekne. Na střední škole se tento rozdíl vyrovnává – žáci dospívají, začínají chápat, že „i učitelé jsou lidé“. Počáteční nerovnocennost lze překonat otevřeným, lidským přístupem, ačkoliv nikdy nezmizí úplně – učitelé dávají známky, mají k dispozici soustavu trestů, které mohou použít.
Co se týče nějaké celospolečenské „slávy a významu“ na Elgartce, kromě zmíněného Broni Sobotky a nezmíněného Zdeňka Štěpánka, který získal v roce 2014 titul Dětský Ámos v rámci soutěže Zlatý Ámos, je aktuálně jménem, které se nejvíce skloňuje v médiích, Barbora Havířová – bronzová v Global Teacher Award, aktuálně nejprestižnější ceně pro učitele v České republice. Pisatel tohoto textu je mj. laureátem Ceny Vladimíra Jochmanna pro učitele v roce 2013 a na začátku prosince 2022 třeba přednášel v rámci konference o české literatuře na pařížské Sorbonně. Jsou Křeček nebo Havířová „významní a slavní“? Inu, těžko říct. Hádám, že když se zeptáte lidí kolem Global Teacher Prize, organizací Otevřeno, Učitel naživo nebo Učitelská platforma, případně lidí, kteří se zabývají micro:bity, jméno Barbora Havířová jim nebude neznámé. To samé platí o Janu Křečkovi a bohemistické komunitě. Když se na tatáž jména zeptáte mezi chemiky nebo lékaři, asi nepochodíte…
Bez ohledu na to, kdo je v jaké komunitě považován za „slavného a významného“, je ve vztahu učitel-žák vždy určující přístup. Mohu mít x učitelských či jiných cen, ale v konkrétní okamžik je důležitý konkrétní student a to, jak se k němu zachovám. Zodpovědnost skutečnosti, že člověk může použít špatná slova a negativně jimi ovlivnit život mladého člověka, je strašlivá. Někdy je to těžké: žáci na gymnáziu jsou ve věku, kdy je třeba „osahat si“ život a vyzkoušet hranice, mnohdy je i překročit. A udržte u něčeho takového emoce! Jednodušším se to stává s časem. Vyučující a žáci se vzájemně poznají, porozumí tomu, proč ten či onen dělá to či ono, uběhnou čtyři roky a přijde mnohdy smutné loučení. Studenti i učitelé se stanou „slavnými a významnými osobnostmi“ pro sebe navzájem.
Osobně jsem rád, že je pedagogický sbor různorodý a že mohu ten živý organismus sledovat. A mnohdy obdivovat. Potkáte tu mistra světa v kickboxu nebo znalce železnic, osoby, které pomáhají lidem s handicapem, které běhají ultramaratony, které cestují do více či méně obskurních destinací… Malým zázrakem je peer, kterým Elgartka inspiruje další školy. A to, jak úžasně zvládli kolegyně a kolegové s malými dětmi covid, dodnes nechápu. V neposlední řadě musí tohle všechno někdo řídit, což je nesmírně nevděčná role.
Pokud čtete tohle zamyšlení a přemýšlíte, jestli studovat na Elgartce, přijďte se podívat v pondělí 9. nebo 16. ledna odpoledne. Uvidíte především lidi – a příležitost. Příležitost tyto lidi poznat a stát se „slavnou a významnou osobností“.
P. S.: Ten „obyčejný“ dům na ilustračním obrázku je Institut slovanských studií na Sorbonně. Mimochodem, i tohle je zajímavé: když řeknete, že někdo přednášel na Harvardu, na Oxfordu, na Sorbonně, má to zvuk. Ale… přednášet někde přece nezajišťuje kvalitu přednášky…