Kdybyste se 7. října před 14. hodinou dívali z oken Národního muzea, jistě by vás zaujal štrúdl unavených, ale spokojených postaviček spěchající kolem jezdecké sochy sv. Václava k hlavnímu nádraží. Z oken novorenesanční budovy muzea se zdají lidé na Václaváku malincí. Tento zástup trpaslíků ale nejsou hrdinové příběhu o Sněhurce – to se 4. A vrací ze své pražské anabáze. Ano, ta rozevlátá bytost, která je dobíhá, k nim patří. Není to Šmudla, je to Tóňa. Tradičně cosi zapomněla v hostelu a musela se pro to vrátit…
Zažili jsme mnohé. V pár řádcích to nelze vylíčit. Alespoň pár střihů pro přiblížení atmosféry.
5. října, středa, 7:45. Scházíme se na hlavním nádraží v Brně. Skřivani vesele švitoří, sovy krhavýma očima hledají nejbližší stánkky s kávou. Chybí Denisa, vlak, kterým přijíždí do Brna, má zpoždění, uvidíme, jestli to stihne. Náš vlak má také zpoždění. Stihne.
Střih.
Stejný den odpoledne, Kampa, Sovovy mlýny. Nejprve komentovaná prohlídka obrazů Františka Kupky. Sledujeme vývoj umělce od příkladného, dokonalého realismu přes hledání tvarů a barev až po minimalistické vyjádření pomocí několika málo čar. Pak architektonický workshop. Jaké muzeum byste si postavili, kdybyste mohli? Co byste vystavovali? Kde by byly záchody? Kde kavárna? Jízda od muzea nonsensu po muzeum módy.
Střih.
Stejný den večer, Divadlo pod Palmovkou, představení Bezruký Frantík. Brilantní výkony herců, silný příběh, který dojímá i rozesmívá. Ale je to smích s pocitem viny: tomuhle se smát? Je to ještě v pořádku? Můžeme se tomu smát? Skvělé představení a prožitek faktu, že fyzicky postižený člověk je stále především člověk. Se všemi touhami a dobrými i špatnými vlastnostmi, jaké mají „normální“ lidé. A vůbec: co je to vlastně normální? Z důvěrných zdrojů víme, že tentokrát zaplesalo i srdce vyučujících matematiky a fyziky. Tak silný divadelní zážitek to byl!
Střih.
„Ale my to máme bez průvodce.“ „Ne, ne, máte to s průvodcem, podívejte, je to i na objednávce.“ (nejisté pohledy; Kačka s Aničkou koukají na mě, já na ně; objednávaly to přece BEZ průvodce, ne?) „Vítám vás v židovském muzeu. Kolik na to máme času? Dvě hodiny?!? Normálně to trvá tři a půl, ale zkusíme to nějak zrychlit…“ Maiselova synagoga: přelet nad pražským židovským městem před asanací. Pinkasova synagoga: jména obětí holocaustu, obrázky dětí z Terezína. Židovský hřbitov: zástupy lidí, zmatení jazyků, procházíme, ale moc (se) neslyšíme. Klausová synagoga: přeskakujeme, není čas ztrácet čas. Staronová synagoga: duch starých časů v nejstarší pražské synagoze. Španělská synagoga: ohromeni architekturou za dohledu sochy Franze Kafky.
Střih.
„Dobry dźeń a witajće,“ vítá nás Lukáš Novosad v Lužickém semináři proslovem v lužické srbštině. Studenti jsou zmatení, pokukují po sobě („To bude takhle mluvit celou dobu?“ „Já mu vůbec nerozumím. A ty?“ „Já trochu jo, ale taky moc ne.“), poslouchají. Lukáš Novosad je zajímavá osobnost: působí jako novinář (např. v týdeníku Echo24), byl šéfredaktorem časopisu Plav, který se věnuje překladové literatuře, organizoval festival Šrámkova Sobotka, občas dělá redaktorské či editorské práce – a také je sorabistou. Předsedá Společnosti přátel Lužice, překládá, organizuje lužickosrbské záležitosti v českém prostředí. Ve čtvrtek 6. října po obědě si udělal čas na nás, představuje jednak Lužické Srby a lužickou srbštinu, jednak budovu Lužického semináře, která vznikla podle plánů Kiliána Ignáce Dietzenhofera a v jehož prostorách působili mimo jiné Josef Dobrovský, Karel Jaromír Erben nebo Václav Hanka.
Střih.
Prodíráme se kolem od Malostranského náměstí přes Nerudovu a kolem Hradu k Pohořelci. Široké bulváry jsou ohraničené, pro pěší je určen úzký koridor, v Praze se koná summit Evropského politického společenství. Zastavujeme mezi Loretou a Černínským palácem, k soše Edvarda Beneše se nedostaneme, probíhá u ní demonstrace na podporu Arménie, kterou před pár dny napadl Ázerbajdžán.
Střih.
Óóóch! Áááách! A nemohli bychom tu být ještě chvíli? Jan Pišna nás provedl Strahovskými knihovnami. Byla radost sledovat jeho excelentní výklad. Poučený, a přestože z nutnosti zestručněný, zábavný a obohacující. Projeli jsme knihovnami jako nože máslem mezi delegacemi ze summitu, rádi, že jsme měli tuhle možnost.
Střih.
Drama v kostce, Ypsilonka. Co je vlastně divadlo? A jak funguje? Co divadlu přinášejí diváci? Jak se praví v anotaci: „Všecko, co je na jevišti, hraje.“ „Takže i uklízečka, když jde vytřít na jeviště, tak hraje?“ „Pokud jsou tam diváci, tak ano.“ „A co když tam je jen jeden divák?“ „Tak taky.“ „A když ten divák je její manžel a čeká, až to dodělá?“ „Tak to je chudák.“ „Takže diváci jsou chudáci?“ Realita jeviště. Divadlo hlediště. Mystérium skutečnosti. Běžte na to sami, to se nedá popsat, to se musí vidět. I když nutno přiznat: někteří vyučující matematiky a fyziky tak nekriticky nadšení nebyli…
Střih.
Pátek 7. října, ráno. Krásné počasí v kontrastu s poněkud depresivním programem: Národní památník hrdinů heydrichiády a vyšehradský hřbitov. Klíčové okamžiky české historie zvěčněné v pomnících, náhrobních kamenech a datech.
Střih.
Dupeme kolem sochy svatého Václava. Stíháme vlak, usedáme, unavení míříme zpět do moravské metropole. „Kůň bronzový kůň Václavův / se včera v noci třás“ chtělo by se říci. František Halas se koneckonců narodil kousek od Elgartky. Ale to už je jiný příběh a jiný kontext. 4. A svatého Václava snad neroztřásla. Ale možná po nás bronzový kníže pokukoval a potěšeně se usmál, jak příjemná návštěva Prahy to byla.