Pátek 10. října 2025, 14:45. Velmi rychlým krokem procházíme pražské hlavní nádraží a nasedáme do vlaku. Kuba si ještě nutně potřeboval koupit bagetu, Martin s Lukášem si byli jistí, že sraz je v 15:30, ačkoliv několikrát zaznělo to, co bylo i písemně v programu – že se setkáme v půl třetí. Ve 14:46 se za námi zavřou dveře a RailJet Vindobona se rozjíždí směrem na Štýrský Hradec. Happy end, všichni to stihli. Najdeme svá místa, hovory postupně utichají, pokud vůbec začnou, a většina se propadá do spánku. Tradiční exkurze do Prahy je za námi. Poslední společný výlet. Byl skvělý, památný. Zábavný, plný prozkoumávání hlavního města, zvládnutý v běhu. A proto náročný. Všichni se těšíme, že se vyspíme a chvíli nebudeme muset spěchat do divadla, na prohlídku nějaké fascinující budovy, na ubytování, na jídlo… Ale stálo to za to.
Ve středu ráno se zdálo, že se nám program rozpadne. „Dobrý den, tady Divadlo pod Palmovkou. Moc se omlouváme, ale kvůli nemoci se dnešní představení ruší,“ nepotěšil nás hlas v telefonu. Jali jsme se urputně zjišťovat, jaké jsou další divadelní možnosti. Zachránili nás ve Vršovickém divadle MANA, kde dávali představení 5 za 1. Prodiskutovali jsme změnu plánu, nechali zavazadla na ubytování a rozprchli se na oběd, čekal nás náročný den. Setkali jsme se na Staromáku, pokračovali na Kampu na komentovanou prohlídku Werichovy vily a taktéž komentovanou prohlídku stálé výstavy Františka Kupky v Museu Kampa. Aby těch prohlídek nebylo málo, prošli jsme se pak přes Karlův most, Klementinum a židovským městem zpět na Staroměstské náměstí, Celetnou k domu U Černé Matky Boží, doprava na Ovocný trh a kolem Stavovského divadla na Václavské náměstí. I tato místa byla s komentářem, ale tentokrát průvodce dělali sami studenti.
Ubytovaní jsme byli v apartmánech na Washingtonově, doslova 30 metrů od vchodu na stanici metra Muzeum. Výhoda ubytování v centru je, že nepotřebujete platit za dopravu, všude se dá dojít pěšky. Pokud tedy nejdete do divadla ve Vršovicích… Fanoušci fotbalu se aspoň mohli podívat, kde hrají pražští Bohemians. My šli ale za kulturou. Představení 5 za 1 bylo o pěti ženách z jednoho domu, které se v podstatě náhodně setkají, a ačkoliv jsou každá jiná a nemají příliš společného, spojí je… neočekávaná zápletka, kterou nebudeme prozrazovat, kdybyste na inscenaci zamířili. Bylo to zábavné, dobře zahrané, ale nešlo o vrchol dramatu. Jako zábavná výplň večera ideální. Původně plánovaný Projekt Manhattan třeba uvidíme jindy.
Pokud byla středa náročná, čtvrtek byl vyčerpávající. A to jsme ještě přemýšleli nad návštěvou Národního muzea! Měli ale volno jen brzy ráno a my celkem rozumně usoudili, že bude lepší aktivity celého dne více rozložit. Celý den byl rámován rozsáhlou procházkou. V zásadě jsme pěšky obešli nejvýznamnější památky: z Václavského náměstí na Malou stranu, Nerudovkou na Pražský hrad, dále Pohořelec, Strahovský klášter, Petřín a zase z kopce dolů k Národnímu divadlu a zpět na Václavák. Vyráželi jsme v devět, zpět na ubytování jsme byli v šest – to, myslím, mluví za vše. Kromě obligátního rozchodu na oběd jsme totiž měli domluvené dvě pozoruhodné zastávky. Jednu v Lužickém semináři, domě, kde sídlí Společnost přátel Lužice a kde kdysi dávno studovali a pracovali třeba Josef Dobrovský, Václav Hanka nebo Karel Jaromír Erben. Právě předseda Společnosti přátel Lužice, sorabista (to je člověk, který se zaobírá literaturou a jazykem Lužických Srbů, nejzápadnějšího slovanského národa sídlícího ve východním Německu) a bohemista Lukáš Novosad nás v Lužickém semináři přivítal. Jeho proslov v lužické srbštině nás trochu zmátl, ale protože do 4. B chodí i Nikolas Bodi, který umí plynně srbsky, nebyl s porozuměním problém. Dozvědět se něco o Lužických Srbech nemůže být na škodu, lužicko-české styky mají dlouhou tradici, ačkoliv dnes o nich mnozí nemají nejmenší ponětí.
Další zastávka byla opět bohemistická, ale v mnohém impozantnější. Strahovský klášter je známý svými nádhernými knihovnami. Za normálních okolností přijdete, koupíte si vstupenku, do knihoven můžete nahlédnout, prohlédnete si ještě kabinet kuriozit… a to je vše. My se ale domluvili s dr. Janem Pišnou, který jednak učí na střední škole a jednak má ve Strahovském klášteře na starosti katalogizaci či staré tisky. Provedl nás oběma sály, přidal množství detailů, informací o tajných vchodech či inkunábulích a ohromil nás svou erudicí i schopností zasvěceně vyprávět o věcech, o jejichž existenci většina populace nemá nejmenší ponětí.
Samo o sobě by to na celý den stačilo (a to jsme nezmínili třeba nutrie na Střeleckém ostrově, které jsme jen viděli z dálky z mostu Legií, po kterém přechází hrdina Nezvalova Edisona!). A přestože jsme zažili mnohé, vrchol nás teprve čekal.
Divadelní spolek Kašpar sídlí v Divadle v Celetné. Je to klasické velké divadlo, kam si můžete zajít třeba na Rozmarné léto podle Vladislava Vančury. My ale mířili jinam. Klubovna v Jindřišské ulici je jedním z nejmenších divadelních prostorů, který znám. Herci jsou tam skutečně nadosah. V první řadě vám k doteku stačí natáhnout ruku, ve druhé řadě byste se museli natáhnout celí… a pokud sedíte v páté řadě, je možné, že herci naopak přijdou k vám. O moc víc řad v tom prostoru není, označení „klubovna“ je trefné. A právě tam jsme šli na představení Lebka z Connemary od Martina McDonagha. Martin McDonagh pochází z Irska, kam také mnohé své hry situuje, a je to výrazný autor současné divadelní i filmové tvorby. Pokud jste viděli třeba V Bruggách (cena BAFTA za scénář) nebo Tři billboardy kousek za Ebbingem (sedm nominací na Oscara), víte, že McDonagh je nekompromisní, syrový a záměrně přehnaně vulgární a brutální. Vykopávání hrobů a roztloukání lidských lebek tak patří k tomu jemnějšímu, co lze v inscenaci vidět. Pod povrchem prvoplánově buranských mcdonaghovských charakterů je ale pověstná hrabalovská perlička na dně, obnažený člověk s hlubokými touhami, city a sny. Kašparovská Lebka z Connemary má roztomilou zvláštnost v podobě přestavby jeviště, kde je zapotřebí pomoc publika, a obvyklé specifikum Klubovny: čtyři přítomní herci nejen hrají, ale také obstarávají veškerou techniku, kontrolují vstupenky či o přestávce obsluhují na baru. Zážitek je opravdu intenzivní – a Lebka z Connemary je skvěle napsaná a ve zmíněném představení i výborně zahraná.
„Vy jste pan učitel Křeček?“ zeptal se mě o přestávce na baru herec Jan Meduna. Tehdy mě to mělo napadnout, ale zjevně jsem v některých ohledech velmi nedovtipný. Totiž, abyste rozuměli: v Praze jsme byli od 8. do 10. října, já mám 9. října narozeniny. A zrovna to vyšlo na ty kulaté. Kolega Rudolf Dostálek ode mě před začátkem pražské anabáze několikrát slyšel, že doufám, že to 4. B neví, protože nechci, aby něco vymýšleli. Jenomže: znáte studenty. Jenomže: neznáte 4. B. To, co přišlo, předčilo cokoliv, co by mohl jakýkoliv vyučující očekávat. Začalo to koncem. Koncem představení. Po děkovačce se herci vrátili, publikum – tvořené cca 35 lidmi, z nichž 90 % tvořila Elgartka – ztichlo. „Představení sice skončilo,“ začali herci, „ale večer ještě nekončí. V publiku máme jednu třídu z Brna – a ta by chtěla popřát svému třídnímu, který má dnes narozeniny…“ Na pódium vyskočily tři studentky, popřály mi k narozeninám, přečetly báseň, kterou mi napsaly, a zničehonic se na stole (jedné z rekvizit představení) objevil dort a láhev šampaňského. Napsat, že jsem byl dojatý, je naprosté podcenění a nepochopení situace. Došla mi slova, nevěděl jsem, co dělat, co říct, jak reagovat. Vystoupil jsem na pódium, poděkoval a zcela nepatřičně se nejdříve omluvil ohromeným divákům, kteří ke všemu přišli jako slepí k houslím, a nabídl jim kus dortu, když už se jim večer takto protahuje. Další hodinu a půl jsme společně s diváky a herci pokračovali v zábavě, jedli dort, pili šampaňské (alkohol samozřejmě na výletech není povolen, ale zde jsme udělali výjimku; všem už bylo osmnáct a na každého vyšlo asi půl skleničky…) a já nevycházel z ohromení. Děkuji, milá 4. B, tohle se vám opravdu povedlo!
Pátek jsme vymysleli překvapivě dobře. Po dvou dnech pobíhaní Prahou a intenzivních zážitcích z divadla a narozenin jsme už byli patřičně unavení. A není lepší program než změna. Třeba změna vnímání. Zamířili jsme na Novoměstskou radnici, kde už je mnoho let Neviditelná výstava. Prostor, ve kterém vás provázejí nevidomí – a který prožíváte jako nevidomí. Není tam ani ždibec světla, ale procházíte simulací bytu, lesa nebo rušné ulice a zažíváte poprvé v životě to, co nevidomí zažívají na denní bázi.
Aby těch vnitřních otřesů nebylo málo, nedaleko Karlova náměstí se nachází Národní památník hrdinů heydrichiády. O Gabčíkovi, Kubišovi a dalších slýcháme v hodinách dějepisu či ve filmech a je to silné samo o sobě. Ale projít si kryptu, kde probíhal jejich poslední boj, číst si o tom, v jakých podmínkách a za jakých okolností kráčely ulicí Resslovou velké dějiny, být na místě – to je něco jiného. Otřesení jsme se vydali na poslední místo posledního odpočinku: na Vyšehrad a Slavín. Pak už jen rozchod, oběd… a pátek 10. října 2025, 14:45. Velmi rychlým krokem procházíme pražské hlavní nádraží a nasedáme do vlaku. Taková byla Praha se 4. B v říjnu 2025.