Cestovatelskou konferenci máme sice dávno za sebou, ale vzpomínky na daleké kraje v nás nehasnou, a tak na všechna místa, blízká i vzdálená, vzpomínáme společně při psaní našich reportáží. Putujeme po Spojených státech, vracíme se na řecké ostrovy, plujeme po laguně v Benátkách. Co bychom dnes dali za to, v době světové pandemie, abychom mohli v klidu a bezpečí opustit školní lavice, republiku nebo dokonce Evropu a odletěli třeba….třeba do Indie. Jako Klára. Po přečtení její reportáže avšak pochopíme, že ne všechny cesty jsou plné pohody a dlouho a pečlivě připravovaný trek k pramenům řeky Gangy se může stát téměř bojem o život.
Setkání s výškovou nemocí
Indie nebyla mou snovou destinací, ale protože rodiče strávili společně šťastné chvíle na cestách po Himálaji, jako amatérští horolezci, chtěli dopřát tento neskutečný zážitek i nám, svým dětem. A tak se stalo, že jsme společně vyrazili na několikadenní trek k pramenům řeky Gangy.
Po třech dnech strávených již na území Indie se konečně vydáváme na cestu do hor. Vyrážíme plně naložení z Gangotri, které se nachází v nadmořské výšce 3048 m. n. m., a putujeme do Bhojbasy (3792 m.n. m.), jenž je poslední místo, kam můžete dojít, aniž byste byli špičkoví horolezci.
Cesta neustále stoupá do mírného kopce a zdá se, že nebere konce. Naše čtyřčlenná výprava se pomaloučku rozpadá, každý jde svým tempem, a tak postupujeme v pohodovém mlčení a pozorujeme masivy zasněžených špičatých hor, které nás začínají obklopovat ze všech stran. Obdivujeme skalní vodopády, jež nám štědře poskytují vodu, a neuvěřitelnou přírodu, která zde zvládne i přes tvrdé klimatické podmínky přežít. Po nějaké chvíli si ale uvědomuji, že mé vyčerpání je neúměrné k dosavadní zvládnuté vzdálenosti. Na chvíli se zastavím, abych obnovila síly, popadla dech a přestala se tolik potit. Když mě dochází bratr a mamka, cítím nepřestávající tlak na plicích a konstantní bolest hlavy. Po krátké rozpravě přeskupujeme věci tak, abych mohla jít nalehko.
Stoupáme a můj stav se stále zhoršuje. Sotva zvládám klást nohu přes nohu. Mám mžitky před očima, točí se mi hlava, chce se mi zvracet a moje plíce z nepochopitelného důvodu nefungují tak, jak vždycky. Nemám tušení, kde se nacházíme a jak dlouho ještě půjdeme. Své rozpoložení dokážu stěží popsat kýváním hlavy, když se mě rodiče zeptají, jestli mi není dobře. Nezvládám říci víc než jednoslovné odpovědi. Sotva se držím, abych nezačala brečet, ale jdu stále dál. V okamžiku, kdy slyším, že jsme zhruba za dvěma třetinami, už doopravdy nemůžu a svalím se na zem. Opřu se o velký kámen. Mám zavřené oči, v hlavě mě neustále neuvěřitelně tepe, nemám ani energii, abych to dala našim vědět. Moje tělo mě neposlouchá a ze všeho nejhorší je uvědomění si, že je to právě dýchání, které mi urputnou bolest způsobuje. Každý nádech a výdech je neskutečně bolestivý. Cítím každý pohyb plic, každé roztáhnutí a stáhnutí. Jediná chvíle úlevy nastává, když nedýchám. V tomhle momentu se sama sebe ptám, zda tady umřu, zda je tohle konec. Uvědomuji si, že takto myslet nemohu. Otevřu oči, polykám prášek, který mi podávají rodiče, a táta mě vytahuje na nohy a vede mě za ruku dál. Nemám ponětí, jak dlouho ještě potom jdeme. Pamatuji si chvíli, kdy poprvé spatřím Bhojbasu. Je to místo, na kterém je jedna malá kamenná budova sloužící jako noclehárna pro vojáky, a až na dalších pár stanů je tu pusto.
Noc strávíme v malém stanu pro 2+ a pro mě jsou to jen další hodiny nepřetržité bolesti. Ty přečkávám se zavřenýma očima a upínám se na bratrova slova, že to bude lepší za pět až šest hodin. Vnímám venku trochu hluku. Když se ráno probudím, zjišťuji, že se na mě byli podívat zdejší vojáci a debatovali v noci s rodiči, jestli mě nesnesou dolů, aby se nestalo něco ještě horšího. Naštěstí je mi již trošku lépe, a tak zůstávám v táboře, zatímco se naše mužská část výpravy vydává dobýt Tapovan.
Zbytek našeho pobytu je ve znamení prozkoumávání indických měst a vesnic, okouzlení vůněmi, barvami, exotickými pokrmy a především lidmi. Vždy přátelskými a přejícími.
Na Indii tedy nezanevřu, ale pohoří Himálaj mi dalo jasně najevo, že mohu být jen vzdáleným pozorovatelem.
Klára Vantuchová, 3. B
