Mácha žije! Nebo… ožil? Nebo… je nesmrtelný? Nebo… ho nemáte rádi? Nebo… je vám ukradený? Ať je váš vztah k osobnosti Karla Hynka Máchy jakýkoliv, mohli jste si ho zajít upravit k nám do školy. A možná se to, co se vám na něm nelíbilo, změnilo. A možná se změnilo to, co se vám na něm kdysi líbilo.
V sobotu 26. listopadu se prostor školy proměnil v jednu velkou pouť Máchovým životem. Hranice jsme nepřekračovali pouze pomyslné – při vstupu na každého čekali dva celníci (jeden uniformovaný, druhý zatím v učení) a nutili příchozí vyplnit reisepas.
Vše samozřejmě kompletně v němčině, jednalo se přece o vstup do Rakouského císařství. Důležité bylo, odkud kam poutník míří, ale také Geburtsjahr (rok narození), Gesicht (popis obličeje) nebo Eigenhändige Unterschrift (vlastnoruční podpis). Reisepas mohl být naštěstí vyplněn v češtině. Jinak by mnozí ani nevyrazili.
První na ráně byla místnost malířská. Návštěvníci zde byli, musíme potupně přiznat, záměrně mystifikováni. Slečna malířka totiž „uskutečnila objev“ – nalezla v Máchově pozůstalosti dosud nenalezené obrazy, které dokazovaly, že Mácha předběhl svou dobu a maloval expresionisticky, surrealisticky nebo kubisticky dávno před tím, než se tyto směry staly slavnými. Každý si následně mohl namalovat hrad – podobně jako si Karel Hynek Mácha maloval tzv. „hrady spatřené“.
Heslo „Škola hrou“ pochází z Komenského učebnice latiny „Schola ludus“ (tehdy ve smyslu „škola na jevišti“). Do takové podobné školy se dostali i máchovští poutníci. Jenom tam byla učitelka dost přísná a s hraním si to nemělo nic společného. Vlastně hned psali test! Doplnit slova do Máje by se mohlo zdát snadné, ale většina z nás zná jen tu úvodní pasáž… a jak se ukázalo, dál to není tak snadné.
Abychom se stále nezaměřovali na literaturu, podívali jsme se také na Máchu-poutníka. Pouť krkonošská je známá, stejně tak fakt, že šel pěšky do Itálie, případně skutečnost, že pracoval v Litoměřicích. Ale v tehdejších dobách to nebylo tak jednoduché, jen si tak někam vyrazit. Bez správného vybavení za chvíli člověk nevěděl, kde je jih a kde sever. A proto každý účastník vyfasoval buzolu a zkusil si určit azimut, pod kterým šel Mácha do Litoměřic, případně do Itálie. Když nic jiného, zjistili jsme, že kov v lavicích výrazně ovlivňuje, kterým směrem je sever…
Divadelně nejvýraznější místností bylo vězení. Tím už jsme se dostali od Máchova života k jeho dílu. Ve vězení trpěl Vilém, v záblescích mezi šílenstvím a příčetností volal, řval a křičel známé verše Sok – otec můj! Vrah – jeho syn / on svůdce dívky mojí. / Neznámý mně. – Strašný můj čin / pronesl pomstu dvojí. Před vězením čekala průvodkyně, která návštěvníky vězením provedla, seznámila je s dřívějšími obyvateli (od Sókrata přes Villona až po Václava Havla) a – zamknula dveře na dva západy. A poraďte si! Tato místnost byla nejnáročnější, někteří ve vězení strávili tolik času… no, jako ve vězení. Všichni nakonec nalezli správné indicie, pochopili systém a vyvázli živí. Včetně Viléma, který pouze skončil s vyřvanými hlasivkami.
Po takovém drastickém zážitku bylo třeba se trochu uklidnit. Posledním zastavením byla místnost, kde na svého drahého čekala Lori Šomková. A on, potvora, nejde, na plotně se připaluje jídlo, malý Ludvíček pláče, nádobí je neumyté – kdo by v takovém případě ochotně nenabídl pomoc?! A přebalit malé dítě, to přece dokáže každý, ne? Je pravda, že pánové se většinou zapotili víc než dámy, ale i tady nakonec všichni dostali razítko do reisepasu.
S tajemstvím reisepasu – po orazítkování na všech stanovištích vyšla máchovská tajenka „Marné volání“ – a dobrým pocitem po příjemně strávených minutách či hodinách (záleželo na zdatnosti jednoho každého návštěvníka) se mohl ještě každý vypravit do Máchovské kavárny. Před kavárnou jsme vytvořili drobné pietní místo s informacemi o tom, jak Karel Hynek Mácha zemřel a jak byly posléze jeho ostatky před II. světovou válkou odvezeny z Litoměřic do Prahy.
V kavárně na poutníky čekalo ještě jedno překvapení (samozřejmě kromě výborných zákusků vyrobených studenty a vyučujícími z gymnázia!), opravdový, živý, v plášť zahalený a básně píšící Karel Hynek Mácha. Pokud jste chtěli, mohli jste jako bonus dostat samotným Karlem Hynkem Máchou přímo pro vás napsanou báseň. Ano, i s autogramem! Řečeno s jistým nejmenovaným politikem: kdo z vás to má?!
Máchovské putování jsme si užili. Podívat se přišlo přes padesát lidí: studentů, známých, kamarádů, dokonce i nějací zájemci o studium se objevili. Budeme se těšit, že příští rok vymyslíme piškuntálii podobného či úplně jiného ražení. Těšte se s námi.
Na závěr nutno přiznat, že jsme tentokrát nebyli tak docela původní. Základní osa Máchovského putování navázala na Putování s Karlem Ignácem, které se odehrálo v roce 2010 na Gymnáziu Slovanské náměstí (více zde: http://www.gymnaslo.cz/ze-zivota-skoly/putovani-s-karlem-ignacem). Vzhledem k tomu, že pamětníků akce na Slovaňáku zůstalo jen pomálu, rozhodli jsme se, že je škoda tu spoustu vyrobených materiálů z doby před šesti lety jen tak zahodit. Něco jsme použili zcela, něco jsme přizpůsobili, něco jsme si vyrobili nově. I tak patří velký dík paní Janě Seehofnerové, která nám veškeré materiály velkoryse zapůjčila. Zároveň děkujeme i Jitce Málkové z hudebního oddělení Knihovny Jiřího Mahena, která pro navození správné atmosféry v kavárně vybrala dobovou hudbu.
Fotek a videí máme povícero, co není v tomto článku, je ve školní galerii, případně se můžete podívat přímo na tento odkaz.
Na Máchovské putování nám přišla i recenze! Studentka 4.C Adriana Gajarská se přišla podívat – a zde díky tomu máte autentickou reakci jednoho z máchovských poutníků:
„Dne 26. 11. 2016 jsem navštívila, v rámci Dne poezie, Máchovské putování na gymnáziu Elgartova v Brně–Husovicích. Po příchodu do budovy školy jsem s pomocí jednoho ze studentů vyplnila tzv. reisepas, který byl v němčině. Čekalo mě pět stanovišť, na kterých jsem po splnění daných úkolů, dostávala razítka právě na reisepas. První, které jsem absolvovala, bylo nakreslení jednoho hradu z Máchovy tvorby. Jelikož nejsem příliš dobrá v kreslení, nedopadlo to podle mých představ. Ovšem na dalším stanovišti jsem se cítila jako ryba ve vodě. Doplňovala jsem chybějící slova do jedné z Máchových básní. Na tabuli byla daná slova vypsaná, na mě bylo je správně doplnit. Jakožto vášnivou pisatelku básní mě tento úkol velice bavil a báseň byla opravdu překrásná. Naneštěstí jsem některá slova nedoplnila dobře. Třetí z úkolů nespadal pod poezii, ale stále se vztahoval k Máchovi. Pomocí buzoly a mapy jsem měla najít podle určeného azimutu místo, které navštěvoval, a poté určit, pod jakým azimutem cestoval do Itálie.
Předposlední úkol byl nejnáročnější a nejděsivější. Zavřeli mě do „vězení“. Dozvěděla jsem se informace o bývalých vězních. V této místnosti byla tma a nacházel se zde nynější vězeň, který byl velice agresivní a křičel. Mým úkolem bylo najít kousky papírů, na kterých byla napsaná chybějící část textu vyvěšeného před tabulí. Po úspěšném nalezení všech útržků a přečtení textu na nich napsaném jsem musela zjistit, kde je klíč, kterým si odemknu dveře, a díky tomu budu moci odejít. Vše jsem zvládla a přesunula se k poslednímu stanovišti. Zde se nacházela Lori, manželka Máchy, a mým úkolem bylo přebalit jejího syna. Po „úniku“ z vězení to byla velice uklidňující činnost.
Závěr odpoledne jsem strávila v Máchově kavárně, kde jsem se mohla občerstvit, přečíst si nějaká jeho díla či poezii jiných autorů. Setkala jsem se zde i s Máchou, který mi složil krátkou báseň a k tomu přidal i vhodnou ilustraci. Jediné, co po mně požadoval, byla dvě slova, která se mají v básni objevit. Výsledek byl perfektní, vyrovnal se mým představám a byl podobný mé vlastní tvorbě. Odpoledne jsem si skvěle užila, program byl připravený opravdu výborně. Velká pochvala patří všem, kteří se podíleli na tomto dni. Těším se, až tuto akci navštívím příští rok. To už ale bohužel nebudu studentem tohoto gymnázia. Určitě všem doporučuji přijít.“