Některé věci potřebují čas, aby uzrály. Po Dni poezie v listopadu 2022 jsme samozřejmě chtěli vše sdílet, ovšem tu nebyl čas, onde nebyla vůle… a tak se k projektu starému dva a půl roku vracíme až nyní. Ale o to opulentněji.
Magdalena Votoupalová (4. A) se ujala střihu a z videí Jana Křečka a Radka Kučery vytvořila 26 minut dlouhý dokument, v němž můžete společně s tehdejšími návštěvníky znovu prožít fiktivní příběh Marie Vonáškové, šikanované studentky ze slavného rodu sběračů borůvek a louskáčků ořechů.
VIDEO ZDE: https://youtu.be/sRzKyFjokyw?si=B0qcLDy_CdbaNrls
Ale raději pro připomenutí: jak to tehdy celé bylo?! Téma Dne poezie znělo „Je včera, bude dnes a byla zítra“, což je úryvek z básně Jana Skácela „Dobré věci“. Právě touto básní bylo celé představení zarámováno. Na začátku si ji návštěvníci vyslechli v improvizované kavárně v učebně č. 111, na konci byla použita jako zaříkávání pro prapodivný obřad. Historky z Elgartky byly postaveny na konceptu audiowalk, tedy „zvukové procházky“. Neměli jsme sluchátka a další potřebné technické vybavení, poradili jsme si proto jinak: diváky si vyzvedl tajemný průvodce a příběhem studentky Marie je provedl.
Obraz první: Školní terasa
Na terase uvažuje hlavní hrdinka Marie o skoku do hlubin, neboť ji terorizují spolužačky a ona už neví, jak si poradit. Naštěstí má ve škole i kamarádky. Jedna se objeví v této kritické situaci, nápad Marii vymluví a společně začnou osnovat plán, jak se se situací vypořádat.
Obraz druhý: Ve výuce
Hlavní hrdinku už diváci znají. Teď je třeba poznat i její soupeřku. Když těsně před začátkem vyučovací hodiny vejdou do učebny tři dívky, které „nezajímá nic jiného než nové nehty“, jde o zřejmou nápovědu. A když se při výuce romantismu přes snahu učitelky ozývá smích a nevhodné narážky na nebohou Marii, je vše jasné. I tady se za nepřítomnou protagonistku postaví kamarádka, která je pak potrestána zkoušením před tabulí…
Obraz třetí: Prezidentská kampaň
Možná už jste na to zapomněli, ale na začátku roku 2023 byly prezidentské volby. To samozřejmě rezonovalo ve veřejném prostoru. Zcela v duchu audiowalk (diváci mnohdy neví, co je záměrné a co nezáměrné) jsme tedy cestou na schůzku kamarádek, které chtěly řešit školní problémy, nastražili prezidentskou kampaň. Kandidoval Martin Gaideczka, absolvent Elgartky a spolutvůrce celého představení, a žádal o podporu pro volby v roce 2043 pod heslem „Nikdy není příliš brzy“.
Obraz čtvrtý: Tajný plán
Marie s kamarádkami po škole vymyslí plán, jak nalákat zákeřnou Nancy na osamocené místo a pokusit se s ní domluvit. A když pokus nedopadne… jedna z kamarádek zná tajné zaklínání, které by mohlo přivolat dobrého ducha školy a se vším pomoci. Nancy je totiž zamilovaná do jednoho chlapce. A když se napíše věrohodné falzum milostného dopisu, všechno půjde…
Obraz pátý: Dějepisná odbočka aneb Z historie rodu Vonášků
Pátý obraz byl překvapivý. Jednak zavedl diváky do kostela, otřásajícího se zvukem varhan, jednak se ze tří obyčejných návštěvníků vyklubali studenti-herci, kteří sehráli příběh rytíře Matěje Vonáška. Ten chtěl být jako malý sběračem borůvek a louskáčkem ořechů po vzoru svých rodiče, ale když jej před strašlivou příšerou zachránil statečný rytíř, změnil názor a usoudil, že by se mohl stát rytířem. Jak řekl, tak udělal. Na turnaji se pak probojoval až do finálového souboje, kde jej porazil tajemný soupeř: ale nebyl to muž, nýbrž žena v převleku. Nelenil a požádal ji o ruku, ona přijala… ale po krátkém čase musel odjet kvůli nemoci rodičů. Nemocí se nakazil a zemřel. Co nevěděl (a co nevěděli ani návštěvníci, protože jsme to zapomněli zakomponovat do scénáře), bylo, že jeho žena měla dítě, takže byl rod zachován – a tato linie vedla až ke studentce Marii Vonáškové.
Obraz šestý: Finále
Třem kamarádkám se podaří dostat Nancy do školních šaten, kde už na ní čeká Marie. Ta to zkusí ještě naposledy po dobrém, ale o tom Nancy nechce slyšet. Když se pokusí odejít, zastoupí jí cestu Mariiny kamarádky. Nancy zacouvá… a poprvé se projeví ruka osudu: tajemný průvodce, který do této chvíle do příběhu nijak nezasahoval, Nancy praští holí. V bezvědomí se každý rituál dělá snadněji. Dívky bezvládné tělo obestoupí a příběh končí téměř tak, jak začal: „Z těch dobrých věcí miluji naši lásku / (…) a říkám ti znova a znova / Je včera, / bude dnes / a byla zítra. / Snes tyto tři údery a žádný víc.“ Nancy ovládne dobrý duch školy, po probuzení se dívka vrhne Marii do náruče a omluví se za všechna příkoří a příběh končí. Je dobře, že se dívkám podařilo změnit něčí osobnost? Nebo je to průšvih? Rozhodnutí jsme nechali na divácích, my jen „zaznamenali“ jednu podivuhodnou historii…
Po katarzi bylo možné zajít ještě na kávu a zákusek… a třeba si projít celé představení ještě jednou, protože jsme to hráli několikrát dokola. Mnohé se dalo minout: po cestě jste mohli potkat bílou tvář, tedy tajemného ducha školy, paní učitelka ze scény v učebně pak procházela kolem prezidentského stánku a do telefonu lamentovala, že s mládeží se nedá vydržet a že dává výpověď… a takových detailů bylo v celém představení povícero. Přišlo až nebývalé množství návštěvníků, kteří se téměř nevešli do určených prostor. A my dnes s více než dvouletým odstupem můžeme říci, že se tento Den poezie na Elgartce mimořádně povedl.
Autoři fotografií: Jan Křeček, Petr Steinmetz, Janika Iva Žalmanová