„Nemůžete odejít dřív,“ nabádal jsem Marušku, když jsme spolu ten den hovořili, „čtete tam, jste v centru pozornosti, nebude to vypadat dobře.“ Je to tak – odcházet z autorského čtení v jeho průběhu, to nepůsobí dobře. Ale víte, co je ještě horší? Když jedno takové autorské čtení prakticky spískáte – a pak přijdete pozdě. To se stalo mně. Kaju se a slibuji, že už to nikdy neudělám, s vědomím, že nejspíš kecám – nestíhám a chodívám pozdě často. Proto jsem nestihl začátek autorského čtení Milana Uhdeho na Gymnáziu Křenová – a tím dva předskakující studenty, Matyáše Vejvalku ze Slovaňáku a naši Marušku Láskovou.
Nedalo se svítit, musel jsem požádat o pomoc ty, kteří stíhali lépe než já. Následující text tedy napsaly Lenka Dalecká, zástupkyně ředitelky na Elgartce, a Pavlína Janečková, profesorka českého jazyka a literatury a dějepisu ze Slovaňáku. A vznikl tak hezký dárek pro Gymnázium Křenová, které na webu žádnou zprávu o čtení zatím nemá – vždyť kolik lidí se muselo dát dohromady, abyste si teď mohli přečíst povídání o autorském čtení právě u nich!
„Rivalové? Ale to víte, že ano!“ píše se v článku o autorských čteních na našem webu. Ale kdo? Brněnské gymply, nebo Skácel a Mikulášek, o nichž byla řeč na autorském čtení Milana Uhdeho na Křenové? Kdybyste tam byli bývali v dešti přišli, věděli byste, proč Božena Němcová nečetla v Brně z Babičky, a byli byste stejně jako já pyšní na Marii Láskovou a její poezii.
Vloni jsme zažili na Elgartce několik pátečních autorských čtení. Letos se přidaly další tři spřátelené brněnské školy a čtení pokračují. První v řadě už proběhlo v úterý po Velikonocích na 111 let starém gymnáziu na Křenové. (Odbočka 1: Je to škola, z níž jsme se před sto lety „odštípli“ jako pobočka neboli expozitura. Taky je to moje gymnázium, kde jsem před 29 lety maturovala.) Začátek byl v pět odpoledne, ale začalo se o něco později, čekalo se na Godota (Odbočka 1,5 čili poznámka potrefeného křečka: Hahaha!). Nejprve četl Matyáš Vejvalka z Gymnázia na Slovanském náměstí. (Odbočka 2: Gymnázium vzniklo současně s tím naším před sto lety – i když svých sto let budou slavit až za rok. Jsme vlastně všichni tak trochu sourozenci…)
Autentická vsuvka ze Slovaňáku:
Matyáš Vejvalka je můj student (jsem jeho třídní), chodí do třídy 2. X. Fejeton se jmenuje Mravenci aneb Totální odlišnost od lidí. Je určen ke stému výročí republiky. Matyáš dojíždí z Moravského Krumlova, má rád angličtinu, rád čte a píše. Je humanitně zaměřený, ale víc už asi nevím. Udělal mi velkou radost, protože přišel číst, i když dojíždí, a dneska navíc odjížděl do Anglie na výměnný pobyt…
Mravenčí farma, ač samozřejmě zcela odlišná od lidských společenství, záhadně připomíná náš stát. Věřili byste, že tam dokonce mají hnutí mrAvNO?!
Pak už jsem držela palce Marii Láskové od nás z Elgartky. Ale nebylo třeba. Její básničky psané do mobilu pod čísly místo názvů byly okouzlující. Nakonec se před publikum postavil i posadil pan Milan Uhde. Stále má uhrančivý hlas. Vyprávěl, jak za totality v Praze pořádali tajná autorská čtení a proč to v Brně nešlo. Jeho divadelní aktovka Jak Božena Němcová předčítala v Brně, kterou pak četl, byla právě o tom. Děj byl ale zasazený o sto let zpět, postavy inspirované skutečnými: Božena Němcová má přijet předčítat z Babičky, mladý novinář Ohéral se snaží pozvat brněnské autory, ale narazí na ješitnost jak z Našich furiantů, takže celá akce ztroskotá a v Brně se veřejně nečte. Autorské čtení o autorském (ne)čtení.
Tohle skutečné čtení v dubnu 2019 se ale povedlo, pořádající češtináři ješitní nejsou. I závěrečná beseda proběhla se ctí. Publikum se například ptalo, jak se člověk stane dramatikem nebo jak to bylo se Skácelem a Mikuláškem. Neprozradím. Měli jste tam být, však už pak ani nepršelo. Tak příští čtení už nepropásněte. Michal Ajvaz bude číst hned v úterý 30. dubna na gymnáziu na rozkopaném Slovanském náměstí v pět odpoledne.
Na závěr důkaz místo slibů – Marie Lásková před početným publikem na Gymnáziu Křenová:
P. S.: Fotografie pořídila Pavlína Ježková, která čtení na Křenové organizovala. Takže se na tomto článku podíleli čtyři vyučující ze tří různých škol! Není to krásný příklad spolupráce?