„Včera jsem onemocněla a myslela, že to zažene den v posteli s paralenem. Bohužel se věc projevuje angínově…,“ napsala mi ve středu 28. února 2024 básnířka Klára Krásenská. O den později měla vystoupit na Elgartce na prvním ze série autorských čtení na brněnských gymnáziích. Naštěstí jsme pozvali dvě debutantky, a přestože by bylo skvělé moci srovnat odlišné zkušenosti, Monika Tintěrová více než dvacetihlavému publiku bohatě stačila. Ale začněme od začátku. Na začátku totiž nebyla tma, ale tři studentky ze spřátelených gymnázií.
Moderátor Dan Volf, který se moderování ujal s jistotou a erudicí studenta maturitního ročníku zběhlého v poezii, návštěvníky chvíli po páté přivítal, seznámil je s konceptem autorských čtení na brněnských gymnáziích a pak už v abecedním pořadí vyzval začínající literátky z Gymnázia Křenová a z Gymnázia Brno-Bystrc. Vystoupily postupně Alice Hloušková (Křenka), Eliška Spáčilová (Křenka) a Táňa Zemanová (Bystrc).
Alice Hloušková se prezentovala dvěma básnickými skladbami s vesměs pravidelným metrem a rýmováním. Náměty si byly podobné: návrat dětských nočních můr, rozdíl mezi dospělým a dětským vnímáním… výmluvné čtyřverší z druhé básně hovoří za vše:
Jen si vzpomeň, až se setmí,
na své staré bubáky,
roztrhaj tě na kousíčky
obrovskými tesáky
Eliška Spáčilová nabídla lyričtější polohu: přírodní motivy, vzpomínky, nedořečenost. Zůstal rým, ale tentokrát méně nápadný. Jednu báseň na ilustraci autorčiny poetiky:
Zpátky v čase
Z větví mohutných stromů,
kde v dětství jsme měli zázemí,
vede přímá cesta domů,
lesem, pak loukou, zdá se mi.
Tu cestu vidím zcela jasně:
kamínky, štěrk a kusy mechu.
Psávala jsem na ní básně,
v tichosti a v nedoslechu.
Vítr mi cestou přivál chvíle,
jež vzdálené jsou dlouhé míle.
A najednou se jedné věci bojím:
zda strom tam, kde stál, i dneska stojí…
Poslední „předskokankou“ byla Táňa Zemanová. Podobně jako Alice, ani Táňa neměla daleko k makabrózním motivům, ale přidala špetku humoru. Zejména v existenciální básni o anglickém voláči velkém, specifickém druhu holuba, jako by místy promlouval Karel Havlíček Borovský:
Stejný pocit jsem měl i já, hledě na tu stvůru,
ztratil jsem veškerou víru v nebesa tam vzhůru!
Pak už Dan Volf pozval na „pódium“, respektive „do předku učebny 111“ Moniku Tintěrovou. Začal medailonkem z autorčiny prvotiny. A ten tu můžeme otisknout též:
Monika Tintěrová (1991) vystudovala hebraistiku na FF UK v Praze, blízkovýchodní studia na ZČU v Plzni a herectví se zaměřením na autorskou tvorbu a pedagogiku na pražské Divadelní fakultě AMU. Žila na různých místech v zahraničí, mimo jiné v Jeruzalémě. Věnuje se autorské tvorbě, herectví, performancím a výuce hebrejštiny. Ráda peče buchty, zpívá a tančí. V letech 2022–2023 působila jako moderátorka na Radiu Proglas. Starý paní mají v ústech porcelán je její básnickou prvotinou.
Ač medailonek zmiňuje Prahu a Plzeň, Monika Tintěrová žije v Brně a pochází z Letovic. Nechceme zastírat ani osobní spojení: autorka maturovala na Slovaňáku, kde ji učil i autor tohoto textu.
Sbírka Starý paní mají v ústech porcelán je velmi osobní. Z velké části popisuje vztah mezi autorkou a její babičkou Martou, jednak před Martinou smrtí, jednak po ní. Prázdno po člověku se objevuje v banálních drobnostech: v meruňkových kompotech, v modrém kapesníku, v opakovaných frázích a neobvyklých moudrech. Ohmatávání prostoru po ztrátě blízkého nemusí být jen depresivní, má i své humorné a každodenní stránky. Civilní, samozřejmý přednes autorky a citlivé otázky moderátora to tentokrát potvrdily, když vytvořily nezvykle příjemnou atmosféru. Tak jednu báseň na závěr, která to snad potvrdí:
Starý paní mají v ústech porcelán
Starý paní mají v ústech porcelán,
a když mluví,
slyšíš, jak jeden střípek ťuká o druhej.
Starý paní mají v ústech porcelán
a taky ve skleněných vitrínách
duhovej
s růžema,
ladící s jejich stářím.
Starý paní mají v ústech porcelán
a v noci prázdnou výlohu,
na tu teď myslím nejvíc,
protože nevím,
kam ten, co patřil tobě,
jenom dát.
