Nebylo nás pět. Nebyli jsme nakonec ani čtyři. Paní profesorka Barbora Havířová si na poslední chvíli zvládla poranit koleno, a proto zůstali jen tři stateční. I když… tři… Výraznou část publika, které se postupně rozrostlo až na více než dvacet osob včetně „neelgarťáků“, tvořila na začátku skvadra ze 4. A, která v počtu sedmi cestovatelů popisovala své putování po Severní Makedonii.
Podivná jména jako Ohrid, kaňon Matka nebo Skopje střídala dechberoucí záběry na drsnou horskou krajinu, nechyběly veselé historky o nabouraném autě (bylo to vtipnější, než jak to zní v tomto textu!) nebo čištění zabláceného interiéru vozidel vlhčenými ubrousky. Skupinka studentů byla početná, proto se rozdělila na „pařící část“, která okusila makedonskou technopárty a dopolední vyspávání, a „turistickou část“, která z Makedonie i něco viděla. Kdybyste chtěli vědět víc, zeptejte se ve 4. A, Jíťa, Barča, Míša, Hanka, Eliška a Maty vám určitě rádi popovídají. A Agi jistě též, ale tam si dala práci s promyšlenou prezentací, takže ta už si svoje odpracovala.
Druhou v pořadí byla Veronika Procházková ze 3. C, která už taky projela kus světa, ale pro Cestou necestou si vybrala Madeiru. Za občasného dovysvětlení profesorky Soni Cupákové, která Madeiru taktéž důvěrně zná, jsme se díky poutavému vyprávění a fascinujícím fotografiím mohli aspoň na chvíli přenést na portugalský ostrov uprostřed Atlantiku, kde na jednom konci potřebujete zimní bundu a na druhém plavky. Tamější letiště má jednu z nejkratších přistávacích drah na světě, hlavní město Funchal nabízí mnohá lákadla od vína s názvem Madeira přes alkoholické speciality po proslulý dortík pastel de nata. Pokud vás ani tohle nenalákalo, snad pomohou pláž Seixal, vavřínový les Fanal, nejvyšší hora Madeiry Pico de Areiro nebo pouštní výspa Ponta de São Lourenço, kde všude nás Verča provedla.
Třetím přednášejícím byl autor tohoto textu, kterému se poštěstilo projet Botswanu a Namibii (a střípky z Jihoafrické republiky). Ačkoliv vyhlásil, že každý má na své povídání dvacet minut, uzurpoval si pro sebe takřka dvojnásobek a vyprávěl o místech, o zvířatech i o specifických dopravních značkách, které u nás neuvidíte. Od Johannesburgu k Viktoriiným vodopádům, od řeky Chobe k skalním malbám na kopcích Tsodilo, od angolských hranic k poušti Namib, od lachtanů na Cape Cross po pštrosy na mysu Dobré naděje, Afrika je specifická, unikátní a jednoznačně hodna objevování.
Chybělo nám Skotsko a zážitky z první cesty letadlem, ale věříme, že i toho se někdy dočkáme. Ale kolena mají přednost. Děkujeme všem účinkujícím i všem návštěvníkům, a pokud jste na nějakém zajímavém místě byli, případně se na nějaké zajímavé místo chystáte, neváhejte a hlaste se svým vyučujícím zeměpisu nebo češtiny, abychom si o tom zase za rok mohli popovídat.
