Před časem přišla ČT s dokumentárním cyklem, v němž zaměřila svoji pozornost na mladé talentované žáky a studenty. Dosud je veřejně dostupných 36 dílů, které můžeme v případě zájmu zhlédnout. Setkáme se tak s podmořskou fotografkou, výtvarnicí či mladým vědcem, který nadevše miluje fyziku. Nebo rovněž s organizátory akcí pro zvídavé studenty. Na první pohled by se mohlo zdát, že se tyto děti nebo teenageři zabývají jen tím, co je baví, ale musíme si uvědomit, že svou činností a neutuchající láskou k danému oboru ovlivňují i ostatní. Tedy, že dělají i něco pro druhé.
Chtít „dělat“ něco pro druhé je v poslední době často opakovaným sloganem. Ale? Ale dotáhnout vše „do konce“, umět se vyrovnat s překážkami, které na cestě číhají, a není jich málo, je druhá stránka bohabojné činnosti. A hlavně při zjištění, kolik času váš projekt spolkne. Většina nadšenců velmi brzy zjistí, že je mnohé nad jejich síly, a od projektu upustí. Škoda. Myšlenka byla jistě dobrá - avšak máme tu opět naše ALE.
Čas od čas se na našem gymnáziu objeví studenti, kteří „zahoří“ pro nějakou činnost, pro spolupráci nadchnou i další studenty a během krátké doby se objeví na scéně projekt, pro který vzplanou nejen další studenti, ale i jejich přátelé či rodiče, učitele nevyjímaje.
NAČASE – projekt Jirky Bezouška a Daniela Krajíčka není jejich první činností, kterou se snažili probudit v ostatních studentech chuť podílet se na směřování gymnázia. Přestože oba tvrdí, že jim ve škole „jen“ něco ještě chybělo, všichni si uvědomujeme jejich přínos pro ostatní. Studenti zpočátku nedůvěřivě pozorovali jejich počínání, ale když sledovali neutuchající zápal pro věc, mnozí zahořeli také. Pak se z pouhé myšlenky stal projekt, který ostatním ukazuje, že když se něco skutečně chce, jde to.
Pro vás všechny, kteří se s Jirkou, hlavním iniciátorem, ještě dostatečně neznáte, ale jeho projektu jste se již zúčastnili, přinášíme rozhovor.
Předměty v běžném vyučování nestačí. Je Načase otevírat další témata.
Jak takové projekty vznikají? Je náročné zorganizovat takovou akci při studiu? Alena Rašová se ptala iniciátora projektu, Jiřího Bezouška, studenta maturitního ročníku.
Během podzimních měsíců letošního školního roku proběhly první přednášky cyklu Načase, projektu, jehož jsi byl hlavním iniciátorem i organizátorem. S čím vším musí člověk při realizaci podobně velkého projektu počítat? S jakými věcmi je potřeba se předem obeznámit?
Na začátku je podle mě nejdůležitější si daný nápad zapsat, a to skutečně do detailů. Prvotní nadšení může velmi snadno opadnout a člověk také rychle zapomíná, jak to vlastně myslel, jaká byla jeho původní představa. Dále je nezbytné probrat nápad s lidmi, kteří vám dají upřímnou zpětnou vazbu. Nemusí to být nutně kamarádi, protože ti vám častokrát ze slušnosti řeknou, že se jim nápad líbí. To ale k ničemu není. Do realizace nápadu investujete desítky hodin času a potřebujete vědět, že to nebude zbytečné.
Když uděláte tento, za mě možná nejtěžší první krok, je potřeba plánovat. S vědomím, že organizace nikdy nejde podle plánu. Jedna projektová manažerka se mě jednou s úsměvem ptala: „Dělala jsem 500 takových akcí, víš, kolik z nich šlo podle plánu? Dvě.” Já se řídím heslem mého známého: „Věci nikdy nejdou podle plánu, ale pokud neplánuješ vůbec, je to katastrofa.”
Obraceli jste se v rámci Načase na nějaké neziskové organizace či instituce? Je snadné dostat projekt do veřejného povědomí?
Oslovili jsme desítky kontaktů, měli jsme na tuto komunikaci přímo vyhrazený speciální tým vedený Theem Zdráhalem. Díky tomu naše plakáty visely na různých středních školách, v knihovnách, divadlech nebo kavárnách. Zároveň jsme rozeslali tiskovou zprávu médiím, což je taková specifická zpráva určená novinářům. O Načase tak padlo slovo i v Českém rozhlase Brno, v Radiu Proglas nebo ve cvičném médiu Stisk Masarykovy univerzity.
V zásadě je podle mě důležité, aby byla hlavní myšlenka trefně pojmenovaná, aby vzbudila zájem a lidé ji jen tak nepřešli očima. To je samo o sobě výzvou a zformulovat hlavní motto může trvat hodiny. Zároveň si troufám říct, že žádný z projektů, na kterých jsem pracoval, by nebyl úspěšný, kdyby neměl dobrý design. Měl jsem štěstí, že jen pár lavic ode mě si už v prváku sedla Anet Smejkalová, která (nejen) mým projektům umí dodat úplně novou hodnotu, protože její grafika vypadá prostě skvěle.
Je lepší pracovat na projektu v týmu, nebo sám? Jaká jsou úskalí týmové práce? Jaké výhody naopak přináší?
Podle mě velmi záleží na daném projektu. Doporučuji položit si otázky typu: „Kolik času by zabralo uvést ostatní do mého nápadu? Jak moc by mi byli schopni pomoct?”
Pokud je váš nápad něco velmi specifického, například chcete ostatní učit zásady první pomoci, protože je to váš koníček, pak může být efektivnější pracovat sám. To neznamená, že byste ostatní nepotřebovali - bez opory blízkých se podle mě obejde málokdo, nepotřebujete ale nutně organizační tým.
Na druhou stranu, pokud se pustíte do něčeho většího, do projektu, který zahrnuje více druhů povinností, pak je týmová spolupráce z mého pohledu účinnější. Těch povinností je hodně, pro představu: musíte být kreativní, vymyslet propagaci, která zaujme, zvládnout psát emaily tak, aby měly hlavu a patu, umět se svým nápadem vystoupit, prezentovat ho, nezapomínat na finance, aby se nikde nic neztratilo, být schopný připravit obsah na sociální sítě – tedy máte před sebou strašně moc úkolů a každý z nich vyžaduje úplně jiné dovednosti. A ano, tohle všechno můžete dělat sami. Ale ne dlouho. Pokud vás organizace nemá úplně zničit, je podle mě zásadní předávat úkoly dalším.
Pro mě osobně je potom velmi důležité si připomínat, že bez týmu bych nikdy sám nic nezvládl. Neměl bych možnost vést tak skvělou akci, kdyby nebylo mnoha dalších ochotných lidí, kteří se ve svém volném čase rozhodli zapojit.
Může své studenty v podobných projektech podpořit škola, kantoři? Jak? Je něco konkrétního, co jste (nebo byste) v tomto ohledu ocenili?
Myslím, že tady to je celkem jednoduché - nabídnout pomoc. Říct, slyšel jsem, že děláte na tomhle, je to zajímavé, kdybyste se chtěli o něčem poradit, klidně se stavte. Tento zájem nám myslím mnohokrát dodal sílu. Nemusí se jednat jen o učitele, ale třeba i o další zaměstnance školy. Jsme studenti, spoustu věcí se teprve učíme. Pokud vám tedy někteří nabízejí pomoc, jak akci udělat lépe, je to pro rozumného organizátora dárek.
Konkrétně naše škola nás podpořila finančně, za což jí děkujeme.
Načase je prozatím největším, ale rozhodně ne prvním z tvých projektů. Kde bereš nápady? Inspirují tě nějaké jiné (studentské) projekty?
Na začátku je vždycky nějaký problém. Něco vás jednoduše trápí a vy si říkáte, že je škoda, že nemáme tohle a tamto a neděláme něco jinak. V tomto bodě avšak aktivita u hodně lidí skončí. U stěžování si. Na české školství si stěžuje každý druhý (nadsázka). Velký rozdíl potom nastane, když si člověk položí otázku: „Tak co s tím uděláme?“
Tuto otázku se snažím pokládat i já. Nápadů mám hodně a naučil jsem se, že je důležité nečekat na ten nejdokonalejší. Myslím, že několik hezkých akcí se mi už povedlo, ale naprostá většina mých nápadů byla úplně mimo. Paradoxně díky tomu, že nevyšly, jsem se pak mohl posunout dál. V následujících letech určitě ještě vymyslím pár naivních projektů, nápadů, kterým se s odstupem času zasměju. A je to úplně normální.
Jaké to je věnovat čas osobnímu projektu a zároveň stíhat školní povinnosti?
Je to náročné. Víte, že vás v následujícím týdnu čeká akce, kam dorazí desítky lidí, a chcete, aby si toho odnesli co nejvíce. Zároveň si uvědomujete, že kdyby se něco pokazilo, tak to budete jen VY a váš kamarád (Dan Krajíček), na které se zbytek týmu obrátí s otázkou: „Co uděláme?“ A do toho po vás někdo chce, abyste se naučili chemickou strukturu heterocyklických sloučenin (i se vzorcem). Navíc nemáte jen školu a projekty, ale taky kamarády a jiné koníčky. Skloubit tohle všechno dohromady pro mě nikdy není lehké.
Přesto bych to nikdy za nic nevyměnil. Ano, možná je můj průměr v chemii, biologii a matice o stupínek horší, ale zkušenosti, které jsem nabyl, a hlavně lidé, které jsem měl možnost poznat, jsou pro mě mnohem, mnohem hodnotnější než heterocyklické sloučeniny. Se vší úctou k chemii.
Inspirují tě svou tvorbou jiní lidé?
Ano. Ve svém okolí mám mnoho lidí, kteří něco tvoří a nejdou s davem. Mám kamaráda, jenž je aktivní ve školním parlamentu, kamarádku, která chce pokračovat ve studiu na univerzitách v USA nebo spolužáka vedoucího mineralogický kroužek pro děti.
Ta tvorba je velmi pestrá. Nezáleží mi ani tolik na tom, jestli plně rozumím tomu, na co se tito lidé zaměřují. Baví mě to, že tyhle věci zkouší. Že se nenechají odradit, i když část lidí považuje jejich aktivity za „trapný“. Vážím si toho.
Je z tvého pohledu české školství dostatečně otevřené studentským projektům, nebo je naopak škola ve vlastní tvorbě brzdí?
To se mi velmi těžko posuzuje. I když se bavím s aktivními studenty, kteří dělají spoustu prospěšných projektu a častokrát jsou zkušenější než já, netroufnu si hodnotit celé školství. Myslím ale, že ještě více než to, jak je nastavený systém, je zásadní učitel, který ochotně takovým studentským projektům pomáhá. Mentor nebo mentorka, na kterého se člověk může obrátit, když se něco nedaří a potřebuje poradit. Vnímám, že za každým projektem někdo takový stojí.
Za Sekci ČJL S. Cupáková
