Impresionismus. Expresionismus. Kubismus. Surrealismus. Zkrátka a dobře – avantgarda. Běžný student, poklidně sedící ve školní lavici a hledící si svého klidu a pohody, při zaslechnutí uvedených pojmů pocítí spíše notné zmatení, ne-li rovnou zděšení, než žádoucí touhu nasát odér umění a vydat se poznávat díla výtvarných velikánů na vlastní kůži. Přesto jsme se odhodlali vystoupit z bezpečí školní učebny a vypravili se na dlouho plánovanou umělecko-dějepisnou exkurzi do matky měst – do Prahy.
Hned prvního březnového dne jsme se tedy v poledne sešli v secesní budově brněnského Hlavního nádraží a vlakem Vindobona společně odjeli do Prahy. Cesta byla poklidná a po necelých třech hodinách jsme ověšeni zavazadly zmateně pobíhali po budově nádraží pražského, rovněž secesní chloubě architektury naší vlasti, odkud jsme hledali východ směrem na Žižkov.
Následoval přesun do místa našeho nízkonákladového ubytování na zmíněném Žižkově. Zde jsme složili svá břemena a pražskou šalinou (odpusťte, ale psát slovo „tramvaj“ se mi i v pražském kontextu niterně příčí) jsme se vydali do centra. Následující podvečer jsme věnovali společné procházce klikatými uličkami Prahy, doplněné dějepisným výkladem o každé památce, kterou jsme míjeli. A že jich nebylo málo – uveďme třeba Obecní dům, Stavovské divadlo, případně starší Prašnou bránu.
Zmoženi chůzí a vyčerpávajícím výkladem jsme po určité době dostali možnost poznávat pražská zákoutí na vlastní pěst. Některé z nás, prahnoucí po dalším kulturním vyžití, naše kroky zavedly k další chloubě Prahy – Národnímu muzeu, které bylo v docházkové vzdálenosti od místa rozchodu, ale během společné procházky na něj nezbyl čas. Zbytek třídy, již značně vysílený, vyhledal první pomoc v některé z místních restaurací. Navečer jsme se všichni znovu sešli u budovy Nové scény Národního divadla, kde jsme společně zhlédli představení Robot Radius, tedy novodobé zpracování známé Čapkovy hry R.U.R. Plni rozporuplných dojmů ze hry jsme se pozvolna vydali zpět na Žižkov, kde jsme měli možnost své názory na divadelní inscenaci sdílet a obhajovat před ostatními. Jakmile jsme dospěli k nějakému kloudnému závěru, odebrali se první z nás ke spánku, ačkoliv potřebný klid jim byl dopřán až s úderem prvních hodin následujícího dne.
S prvními slunečními paprsky jsme se probudili do nového dne a stejně tak jako motýl vylézá ze své kukly, jsme i my pozvolně opouštěli teplo svých spacáků. Až jsme se sbalili a městskou dopravou odjeli směr Veletržní palác, tak nás čekalo pomyslné jádro naší exkurze, tedy návštěva Národní galerie Praha. Během první části prohlídky jsme byli rozděleni do skupinek, ve kterých jsme se snažili interpretovat přidělené umělecké dílo z období Dlouhého století. Museli jsme tedy o díle aktivně přemýšlet a diskutovat se svými vrstevníky, načež jsme své názory konfrontovali s paní průvodkyní, která nám vždy ochotně s interpretací díla poradila. Způsob průběhu první části exkurze vzbudil mezi studenty většinově pozitivní ohlas.
Po hodinovém odpočinku, kdy jsme samostatně vyrazili uspokojit naše hladovějící útroby do okolních podniků, exkurze po galerii pokračovala. Zhlédli jsme mnohá díla významných českých a evropských malířů, která jsme porovnávali s uměleckými texty autorů literárních, a hledali jsme obraz, který nejlépe vystihoval nám přiřazený úryvek textu. Následoval odborný rozbor myšlenek a poselství jednotlivých obrazů z úst našich profesorů, při kterém jsme byli neustále hlídáni a probodáváni pohledy příslušnic místní ostrahy, kterým se nepozdávala vzdálenost, na kterou k plátnům přistupujeme. I tak jsme si celou výstavu prošli a ve zdraví, leč zmoženi uměním, jsme prostory galerie po malicherném sporu s místní šatnářkou opustili.
Na vlastní pěst jsme se posléze vydali městskou dopravou na vlakové nádraží, odkud jsme v několika různých spojích pozvolna odjeli zpět do Brna.
Cestou domů jsme mohli pozorovat okolní krajinu, budovy a různé výplody lidské tvořivosti našeho státu. Většina z nás byla však uměním vyčerpána do té míry, že svým vzezřením připomínala dílo Louisy-Max Ehlerové – Telegram, a cestu vlakem využila k vyrovnání spánkového deficitu z předchozí noci. A zbytek? Hleděl do krajiny, vzpomínal na zhlédnutá díla v galerii, architekturu nebo divadlo a kladl si otázku – Co je umění?
Matyáš Kirchner, 3.C
