Když jsme se vraceli z Anglie, požádali jsme účastníky, aby nám o svých zážitcích napsali. Výzva se, pravda, příliš neujala – mnozí slíbili, ale skutek utek. Abyste se naladili na nové zážitky v nadcházejícím školním roce, přinášíme dvě svědectví a připomínáme, že přestože letos neplánujeme jet do Anglie, můžete přemýšlet třeba nad výměnným pobytem s budapešťským gymnáziem…
Anglie (očima Barbory Poláchové)
Anglie byla nezapomenutelná!! Nezapomenutelná... To je to slovo, které ji naprosto vystihuje. Navštívili jsme nádherná místa. Dle mého názoru nejkrásnější částí našeho zájezdu byl osmi kilometrový výšlap z vesničky Boscastle směrem na Tintagel, cesta vedla podél pobřeží, všude se tyčila skaliska a člověk nevěřil vlastním očím při pohledu na dechberoucí krajinu, přírodu, moře, zeleň… Výšlap byl dobrovolný, ale nejít, dodnes bych toho litovala. Za zlatý hřeb zájezdu považuji prohlídku nočního Londýna. Naše procházka večerním Londýnem začala plavbou po Temži s výhledy na osvětlený Londýn, prošli jsme si živé uličky a došli přímo k nočnímu rozsvícenému Tower Bridge. Ještě teď tomu nevěřím… Prostě romantika. Celý výlet byl úžasný a skvěle připravený. Oba, tyto pro mě nejkrásnější zážitky, byly ve výsledku spontánními akcemi a nebýt nich, neodjížděla bych s takovým nadšením, že jsem viděla to „nej nej“, co jsem mohla. Anglie dokonce předčila má očekávání. Velké díky patří Danovi, který byl našim průvodcem a měl to celé skvěle připravené.
Obrovské díky patří našim učitelům, díky kterým se celý výlet do Anglie uskutečnil a stal se jedinečným.
A speciální díky patří naší hostitelské rodině, která byla neskutečně starostlivá, milá a štědrá.
Děkujeme Elgartko…
Anglie (očima Lenky Buchtové)
Tenhle výlet na poslední chvíli začal v pondělí 9. května, když jsme se tlačili v zástupu před školou.
Bylo kolem 11. hodiny a řešilo se očkování a podobné zbytečnosti, jako třeba jestli jsme opravdu
všichni. I přes tyhle nesnáze jsme ale zdárně nasedli do autobusu a vyrazili. V příštích 26 hodinách
jsme zjistili, že knihy vůbec nejsou nuda, když už je nuda tak velká, že jsme po nich sáhli. A že i když
jsme si vzali vše potřebné, zapomněli jsme věci jako třeba karty nebo témata na nekonečnou
konverzaci se spolusedícím. Tohle bylo naštěstí zdárně zažehnáno, a když jsme projeli eurotunelem
(ve kterém jsem si připadala jako v nějakém simulátoru, protože autobus se jenom třásl), dostali jsme
se na území Anglie. Bylo cítit, jak uvnitř autobusu sílí vzrušení, které ještě podpořil výhled na
legendární Stonehenge. Klasické anglické počasí je zase trochu utlumilo.
Kdybych měla vypsat, co všechno jsem viděla a zažila, bylo by to zaprvé trochu zbytečné, protože to
už za mě udělali profesoři (a dle mého soudu se s popisem úžasně, až na pár maličkostí, trefili) a
zadruhé by to vydalo na celou knihu. Tak jenom vypíchnu pár okamžiků, které mi utkvěly navždy.
Když jsme první den dorazili do Plymouthu, nejvíc na mě zapůsobilo obrovské akvárium
s majestátními žraloky (a dalšími potvůrkami) a přátelství, se kterým nás přivítali naše hostitelské
rodiny. Řádně odpočatí jsme se druhý den vydali na Konec světa, Land's End, kde jsme se, s trochou
fantazie, zadívali na Ameriku. Slyšeli jsme ohromující (a taky ohlušující) hřmot vln narážejících na
útesy a mohli se kochat nezkrotnou krásou tamní přírody. Na tříkilometrové procházce jsme své
foťáky zaplnili spoustou fotek vraku lodi Mulheim a pak už jsme pádili do autobusu, který nás odvezl
k pevnosti St. Michael's Mount. Pokud jsme na Konci světa nepořídili dost suvenýrů, mohli jsme si to
vynahradit zde, ale až po výstupu k hradu (pevnosti) a prohlídce. Ze všech úchvatných prostor
mě nejvíc fascinovala prostorná kaple s velkým vitrážovým oknem, které vás celé obléklo do duhy. A
pak ještě ne úplně velká dřevořezba, která zobrazovala tři muže. Ti byli prý prokleti, protože přišli
pozdě na hostinu hradního pána.
Aby kouzel nebylo málo, vydali jsme se hned nazítří do muzea čarodějnic v jedné malebné vesničce.
Popravdě řečeno jsem si ho prošla jen zběžně, protože jsem si tam moc příjemně nepřipadala.
V dohledu však byly slibnější vyhlídky – osmikilometrová túra po útesech. Taková jedinečná šance se
jen tak neodmítá, a proto jsem šla. Výhledy byly krásné, terén trochu namáhavý, ale stálo to za to. Ve
vesničce Tintagel na nás čekalo těch pár účastníků, kteří se vezli autobusem a byli připraveni vyrazit
na další nájezdy na obchody. Přestože jsme nohy už skoro necítili, vyrazili jsme s nimi. Naštěstí víska
byla malá, čas utíkal rychle, a než se člověk nadál, jeli jsme zpět za hostitelskými rodinami s malou
zastávkou v Jamaica Inn.
Poslední věc, která mi utkvěla, byl Londýn, do kterého jsme se dostali až po několikahodinové cestě.
Komu jinému než profesorům z Elgartky by se povedlo vměstnat do jednoho odpoledne Londýn.
Proběhli jsme ho tak rychle, že jste mrkli, a co tam bylo před chvíli, bylo už pryč. Nejvíc mě zaujala
atmosféra v Covent Garden, kde jste z rušné ulice vešli do obrovské skleníkové budovy (líp to asi
popsat neumím) a jako byste se ocitli v úplně jiném světě. Nebylo tam tolik rušno a zněl tam
jedinečný hlas jakéhosi pěvce. Škoda jen, že jsme se nemohli zdržet déle. Jenže čas neúprosně letěl a
my jsme se s ním pokoušeli držet krok, proto jsme zamířili na Oxford Street. Měli jsme na ní rozchod
hodinu a půl a zdálo se to být opravdu hodně. Ale na to, abyste se s kamarády dostali až na
vytouženou Baker Street, je to zatraceně málo. S menším skluzem, udýchaní, ale šťastní, že jsme
přece jen byli na Sherlockově ulici (i když ne u jeho domu), a hlavně, že jsme našli místo srazu, jsme se po uplynulém čase rozchodu připojili k ostatním.
Všichni unavení jsme se vraceli k autobusu, nakoupili zásoby na cestu domů a znovu vyrazili do srdce
Londýna, tentokrát lodí. Z paluby bylo možno pozorovat krásy nočního města a nechat se unášet vlnami naší fantazie při pohledu na obrysy plachetnice Cutty Sark. Když jsme se zase dostali na
pevnou zemi a svezli se ještě metrem a taky pěškobusem, konečně jsme dorazili k Tower Bridge. Tam
jsme se už po celém dni značně zdrchaní rychle vyfotili a pak už se jako živé mrtvoly dobelhali zpátky
na parkoviště, odkud jsme už rovnou vyrazili na cestu domů. Kdo měl při cestě do Anglie problém
usnout, si teď sednul, zavřel oči a probudil se (s občasnými přestávkami) až kolem sedmé ranní (prý
že se v autobusu spát nedá – po 20 kilometrech v nohách to jde samo). Cesta zpátky trvala, jako byste
okem mrkli, a rychle se rozplynula jak pod tíhou našich víček, tak i pod tíhou dojmů a vzpomínek.
