Zatím se v tomto seriálu objevily pouze vážné příspěvky. Ale i humorem živ je člověk. Náš absolvent Dan Tillinger si několik dní vedl koronavirový deníček. S jeho svolením přetiskujeme:
Daneček a karanténa
Den 1.
Zásob je dost. Dochází rýže a mouka, ale vína je doma deset litrů. Daneček vyhlédne z okna. Je připraven. Nebude to jednoduché, ale dokáže to. Venku slunce svítí, ptáci zpívají, Daneček však zachovává rozvahu buddhistického mnicha. Po poledni se vrací maminka. Seběhne se celá rodina. Maminka vypráví příběhy a báje o světě tam venku. Se zavřenýma očima Daneček vzpomíná na vůni trávy a šepot větru. Je to tak dávno... V odpoledních hodinách se Daneček pustí do prvních zásob. Najednou za Danečkem dojde maminka. V ruce má roušku. Daneček byl vybrán. Hrůzy, které spatřil venku nemohou být zapsány. Důležité je, že Daneček uspěl. Vrátil se se smetanou. Přichází večer. Daneček sedí a vzpomíná. Vzpomíná na dny, kdy bylo vše jednodušší. Na dny, kdy byl šťastnější. Na dny, kdy mohl jít ven... Ale Daneček je silný. Daneček vydrží.
Daneček a karanténa
Den 2.
17. 3. 2020
Vzduch je těžký. Daneček vyhlédne z okna. Ano, dnes měl být ten den. Tatínek se s chutí pustil do zásob. Ptáci zpívají, ale Daneček je neslyší... Tatínek nastolil zákon džungle. Všichni berou jídlo všem, silnější přežije. Víno si však nikdo krást nedovolí. Víno je posvátné. Ano, víno. Mělo dnes téct proudem. Nepoteče. Nebo to si aspoň Daneček myslel. V odpoledních hodinách přijde záblesk naděje. Vínet přes videochat? Jenda je génius. V osm hodin večer vyráží Daneček s přáteli na vínet, doprovázen audiostopou zvuků přírody a ozvěnou chlapců Podlipných. Víno proudem teče. Sem tam přiteče i něco ostřejšího. Daneček se vrací z vínetu. Naplněn nadějí si řekne, že karanténu přeci jen přečká ve zdraví. Pak si Daneček vzpomene, že musí do půlnoci odevzdat domácí úkol. Naděje Danečka opouští...
Daneček a karanténa
Den 3.
18.3.2020
Bolí mě hlava. Už nemám ani sílu psát ve třetí osobě. Je bolehlav příznak nákazy? Nevypadá to. Venkovní svět se mi vysmívá svým svůdným zevnějškem. Ach, včera jsem měl možnost jít ven. Vynášel jsem smetí. Zdá se, že dnes takové štěstí mít nebudu. Zásoby, které jsem si tak důsledně nachystal, se začínají tenčit. Musím začít šetřit. Táta se večer vrátil z práce. Prý přešli na nouzový režim. Co to znamená? To znamená, že do konce března má s prací utrum. Když to slyším, orosí se mi čelo. Budou v takové situaci zásoby stačit? Musím to vydržet... musím... ANO, bude líp!
Daneček a karanténa
Den 4.
19. 3. 2020
Když jsem byl ještě malé pivo, rodiče rozhodli, že se musím naučit zodpovědnosti. Prohlásili, že od toho dne navždy budu v naší domácnosti mít na starosti vynášení smetí. To se mi samozřejmě nelíbilo. Bylo mi tenkrát řečeno, že jim za to jednoho dne poděkuju. Nevěřil jsem. Nicméně měli pravdu. Dnes jim musím poděkovat. Nebýt mojí povinnosti chodit se smetím, nedostanu se ven nejspíš vůbec. Nejsem si jist, jestli si takhle rodiče představovali tu situaci, kdy jim budu děkovat, ale popravdě, nejsem si vlastně jist, že mi něco takového vůbec kdy říkali. Abych byl úplně upřímný, nepamatuju si ani, jak došlo k tomu, že se v době, kdy jsem ještě byl malé pivo, rozhodlo, že budu vynášet smetí odteď na věčné časy. Zapomínám. Už si téměř nepamatuju, o čem jsme se s přáteli bavili před pandemií. Nepamatuju si, jak vypadaly jejich tváře bez roušek. Nebýt smetí, zapomněl bych, jak vypadá svět z té strany, na kterou nemáme okna. Odpad je teď mým nejbližším přítelem. Nikdy jsem neviděl jeho krásu a vyhýbal jsem se mu. Teď je však mým jediným spojencem v tomto pekle a já dychtivě očekávám, kdy jej zase budu moct vynést. Já a odpadky. Odpadky a já. Společně to dáme...
Daneček a karanténa
Den 5.
20. 3. 2020
Myslím, že začínám chápat, proč Dalí maloval rozpouštějící se hodiny. Chvilku jsem pozoroval hodiny v kuchyni, jestli se taky nerozpustí. Po několika minutách zírání jsem s hrůzou zjistil, že neuplynula ani vteřina. Mám pocit, že v tu chvíli jsem se začal rozpouštět já. Vzpomněl jsem si na Piráty z Karibiku. Členové posádky Davyho Jonese se postupem času stávali součástí lodi, porůstali korály, vilejši a dalšími mořskými nechutnostmi. Přemýšlím, čím porostu já, až se stanu součástí bytu. Začne se moje kůže drolit jako omítka? Přilepím se nenávratně k posteli a zapustí se mi do hlavy polštář? Jak dlouho to bude trvat? Stále neuplynula ani vteřina. Začínám vidět čas. Je to po stěně rozmázlá šmouha, kterou se někdo snažil setřít, ale jen ji rozmázl víc a víc, a já se v ní teď topím... Zapípá mikrovlnka. Odtrhnu zrak od hodin a upřu pohled na čas na mikrovlnce. Sleduju. A čekám. Čas poskočí o minutu. Opatrně pohlédnu zpět na hodiny. Vteřinová ručička stále statečně stojí na místě. Zdá se, že se vybily baterky. Otevřu lednici a naleju si víno...
Daneček a karanténa
Den 6.
21. 3. 2020
Musím začít šetřit. Ne, že by vína bylo málo, naopak. Ale ať je lednice sebeplnější, je třeba se začít připravovat na nejhorší. Je třeba spočítat, kolik vína denně si můžu dovolit vypít, aby vydrželo další rok. Víno je to poslední, co v této ponorce udržuje řád. Děsím se, co nastane, až dojde. To, co odděluje člověka od zvířete, je víno. Mají zvířata víno? Nemají. Jakmile dojde víno, je jen otázkou času, kdy ztroskotá civilizace. To samé aplikuji na domácnost v karanténě. Už teď jsou všichni napjatí, to já poznám. Všichni se snaží to zastřít, ale já vidím jejich ustarané pohledy, které vrhají na lednici. 'Je tam ještě?' říkají si. 'Jak dlouho tam asi ještě bude?' Půjdu se smetím, to mne jistě přivede na hezčí myšlenky. Opakuji si, že brzy bude po všem, ale věřím tomu vlastně vůbec...?
Daneček a karanténa
Den 7.
22. 3. 2020
Nuda je nesnesitelná. Než jsem se však stihl ukousat, probudilo se ve mne tvůrčí pnutí. Víc než jakýkoli zápis o dnešním dni vystihne situaci následující text...
***
Jdu před svatou Annou,
mám horečku slabou,
jsem chorý, jsem snad nemocen?
Plíce mě pálí,
na testy mě vzali,
Zas odcházím z nemocnice.
Kraj je v izolaci,
ven chodí jen blbci,
tam zbytečně budeš mě zvát.
Sám v družstevním bytě
o plné hospodě
já nechám si tisíckrát zdát.
Karanténa je na prášky,
počítej lásko má s tím.
K nohám ti dám šité roušky
nebo se vůbec nevrátím.
Tak zarůstám vousem,
z hygieny jdou sem,
Říkají, že mi nic není.
Nevěřím ani slovu,
vím, že mám koronu
a nedočkám se svítání.
Zde leží ten debil,
co Alpy navštívil
a opustil tvou krásnou tvář.
Má těstovin plno
žel hajzláku málo
a nad hrobem krizový štáb.
Karanténa je na prášky,
počítej lásko má s tím.
K nohám ti dám šité roušky
nebo se vůbec nevrátím.
Daneček a karanténa
Den 8.
23. 3. 2020
Všechno do sebe zapadá. Je to pomsta. Státní maturity vysoké školy nikdy nezajímaly. Teď za to tvrdě platí. Když maturita nezajímá je, proč by měla zajímat vůbec někoho? Až sem slyším Plagův šílený smích, zatímco rozhazuje maturitní vysvědčení po ulicích jako bonbony. Budoucnost je jasná. Nezáleží, jestli jedinec maturitu má. Bude se soutěžit o to, KOLIK maturitních vysvědčení student tenkrát v roce 2020 na křídlech Plagovy štědrosti uzmul. Vysoké školy zavedou počet maturitních vysvědčení jakožto další parametr vedle testů studijních předpokladů a dalších obdobných zkoušek. Rozjíždí se černý trh s maturitními vysvědčeními, tato bublina však praskne velmi rychle a pak bude po všem. Zaměstnání maturita už nikomu nezíská, maturity nikoho nezajímají. Nevážili jsme si toho, co máme, dokud nám to Plaga nevzal. A teď je příliš pozdě, dílo zkázy bylo dokonáno...
Přemýšlím, jestli jít se smetím nebo si nalít víno. Nakonec jsem si nalil víno. Koneckonců, je i co slavit, ve zdraví jsem přežil karanténu. Bylo to těžké, ale dokázal jsem to. Již brzy se zase se všemi uvidím, zajdeme na pivo a zasmějeme se historkám z izolace, než za touto temnou kapitolou nakreslíme tlustou čáru. Ach ano, je to za námi...
Tato slova falešné útěchy si potichu opakuju mezi bezmocnými vzlyky, zatímco vláda prodlužuje karanténu o další týden.