Nová situace si zasluhuje pořádný průzkum! Jak se máme? Co děláme, když nechodíme do školy? Co nás trápí a co nám naopak vyhovuje? Seriál článků jsme začali povídáním profesora Jana Křečka, dnes tu je druhá vlaštovka, text Anny Heinzové ze 3. B. Doufáme, že brzy přijdou texty dalších vyučujících a studentů.
Takže jak vnímá současnou situaci Anička Heinzová? Takto:
Myslím, že když začal tenhle rok, nikdo z nás ani netušil, co by se mohlo stát. (Krom těch pár cestovatelů v čase. Ano, vím o vás a sleduji vás!!) Ale stalo se. Za chvíli nám začíná nový měsíc. Máme se zase bát? Bude to celé ještě horší? Nebo už se všechno urovná? Netuším. Nikdo z nás netuší. Když to celé začalo, každé ráno, co jsem se probudila, jsem sáhla po mobilu a kontrolovala novinky. Je to horší, lepší, stejný? Jak je na tom ekonomika? Počet nakažených? Vyhodí mého taťku z práce? Z čeho budeme žít? Co když už se mamka nebude moc vrátit do práce až se uzdraví? Čísla. Potřebuji čísla! A možná to bylo jen tím, že mé tělo bylo stále ve „školním režimu“ nebo snad stresem, nebo vším dohromady, co mi nedovolovalo spát a poté se muset budit v šest. Neměla jsem chuť na čtení, malování mě za chvíli opustilo a nezbývalo mi nic, než neustále aktualizovat sociální sítě. Nudila jsem se. „Jak to přežiju, když už teď nevím, co dělat??” ptala jsem se sebe samé. V určitý moment mi jakákoli zmínka o koronaviru strašně vadila. Nechtěla jsem o tom slyšet, číst, nic. Bylo to ale všude kolem mě. Doma, na internetu, v online škole. Všude. Pohlcovalo mě to. A pak ticho. Hrobový klid. Sem tam nějaká zmínka, ale jinak nic. Našla jsem si v tomhle zmatku svůj řád. Nastavila jsem si určitý denní program a začala ho plnit. Začala jsem dělat to-do listy, abych nezapomínala na školní věci a zároveň abych se dokázala zaměřit i trochu na sebe. A i když při tom prokrastinuji, zvládám to. Nějak. A jsem ráda. Jsem ráda za tu příležitost, kterou jsem dostala. Za úplně jiný směr seberozvoje, který by mi normálně nebyl přístupný. A vyhovuje mi to. Mám víc času na všechno. Nemusím trávit drahocenný čas dojížděním, nemusím se stresovat, můžu se probudit sama, bez žádného otravného budíku. A i když mám svou školu ráda a lidí, které jsem díky ní poznala, bych se v životě nechtěla vzdát, musím uznat, že mi to takhle vyhovuje víc.