Jezdili jste na tábory? Bavily vás šifrovací hry, morseovka nebo třeba „jen“ luštění křížovek? Říkáte si, že byste tento rok konečně mohli zkusit brněnské TMOU, protože v předchozích letech jste nenašli čas, odvahu nebo ochotné kamarády? V sobotu 25. listopadu 2017 jste si mohli něco v podobném duchu užít i v prostorách gymnázia na Elgartově ulici.
„Jsme rádi, že jste přišli!“ zdravily z dálky slečny-inspicientky a každého návštěvníka se snažily hned zkraje odradit. V labyrintu můžete zabloudit, už vás nikdy nikdo nenajde – jste si jistí, že to chcete podstoupit? Abyste mohli dál, bylo třeba projít školením, v němž jste si zkusili projít labyrintem, dozvěděli jste se o rozdílech mezi labyrinty a bludišti, o historii labyrintů, o strašlivém Mínotaurovi i o Ariadnině niti, která nás jediná může vyvést ze zákeřných smyček bludišť a labyrintů. A taky o tom, že tu máme kavárnu, kam by si návštěvníci měli po absolvování všech úkolů zajít.
A pak už návštěvníkům nezbývalo nic jiného, než se ponořit do hlubin jednotlivých labyrintů. Nutno dodat, že letošní úkoly byly skutečně zapeklité – a pokud chtěl člověk projít vše poctivě, zabralo to nějaké dvě hodiny. Odměnou byl pocit dobře vykonané práce, káva, čaj a nějaký zákusek v improvizované kavárně a pointa, kterou si všichni návštěvníci nesli od začátku s sebou, ale až na konci na to přišli.
Čím vším jsme se letos inspirovali? V první řadě to byl samozřejmě Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Společně s průvodkyní (kdo ví, třeba to byla Komenského praprapra-aještěněkolikrátpra-vnučka!) a s texty z Komenského díla vešli návštěvníci-poutníci do labyrintu světa, nasadili si brýle Mámení, aby to bylo autentické – a následně prošli několik „stavů“, které Komenského poutník na své cestě „prohlédá“. Byl to „stav učených“, alchymie, medicína a „stav vrchnosti“. Bylo zapotřebí použít znalosti odborných pojmů (zjistilo se, co znamenají slova „akrostich“ a „telestich“), odhalit zprávu napsanou tajným inkoustem, rozebrat a zase složit útroby lidského těla (samozřejmě modelu! Žádného studenta jsme neobětovali!) a prohlédnout jména soudců – i dnes nám jména jako Svárurád, Nedbal, Osobolib nebo Zlatomíl prozradí mnohé. Když takto poutníci prohlédli všechny neřesti, dostali se až do ráje srdce – a mohli se pustit po další z Ariadniných nití do jiného labyrintu.
Harry Potter je fenomén posledních dvaceti let – a i tam se vyskytuje labyrint. Aby se až do něj dostali, museli Harry Potter, Cedric Diggory, Fleur Delacourová a Viktor Krum podstoupit sérii zkoušek. A s těmi jim právě měl pomoci každý, kdo do tohoto labyrintu zavítal. Zkoušky to ovšem byly literárnější – třeba napsat básničku.
Seznam všech napsaných básní zveřejníme zde (až všechny zvládneme přepsat).
Graficky nejvěrněji byl ztvárněn labyrint (no, spíše bludiště…) v učebně 113. Na své si zde přišli fanoušci Dana Browna, respektive jeho stylu a toho, čím se zabývá. Inspiraci jsme tentokrát našli v knize španělského autora Artura Péreze-Reverta Dumasův klub, podle níž byl natočen film Devátá brána, kde hrál hlavní roli Johnny Depp. Luštil se autor tajemných rytin – až i návštěvníci došli k strašlivému tajemství. Bojíme se to napsat, fotka to vyjádří lépe.
Fakt, že labyrinty nemusí být jenom ty reálné, se zdmi, odbočkami a podlahou, využívala místnost s názvem „Labyrint historie školy“. Brzy budeme mít sto let… a za sto let se leccos přihodí. Jenom se nám nějakým nedopatřením promíchaly události a letopočty. Naštěstí máme k dispozici zdroje: almanachy, kroniky, fotoalba, sborníky… Pročíst si vše shromážděné nemohlo zabrat víc než tři čtyři dny. A pak už ta změť dat a událostí určitě dávala smysl.
Knihovna je labyrint sám o sobě. Jak vědí všichni knihovníci. A dobře to ví i Umberto Eco, který s knihovním labyrintem spojil závěrečnou scénu svého nejslavnějšího románu, Jména růže. Ve Jménu růže řeší mnich-detektiv Vilém z Baskervillu sérii vražd. A zdá se, že klíčem ke všemu je jakýsi „konec Afriky“, tedy „finis Africae“. I u nás se hledal konec Afriky. I u nás bylo potřeba zjistit, že „primum et septimum de quattor“ neznamená „první a sedmý ze čtyř“, nýbrž „první a sedmé písmeno ze slova quattor“. A pak už to bylo snadné…
Ve všech místnostech byl někdo, kdo návštěvníky provedl, pomohl jim, pokud se jim nedařilo, ukázal, poradil. Jen v Labyrintu poezie se musel každý najít sám. V učebně ležel na každé lavici nějaký počet básnických knih (jedna až tři), některé z lavic byly propojeny šňůrou, uprostřed leželo Ecovo Jméno růže… a na princip si měl přijít každý sám. Bylo to těžké, ale luštitelé byly překvapivě úspěšní a vzkaz („pismeno s“) mnozí odhalili bez jakékoliv pomoci.
Zde pro ilustraci ještě text, který byl u vstupu do místnosti.
A tím se dostáváme k principu celé piškuntálie. Na začátku musel každý návštěvník podepsat list papíru, na němž potvrzoval, že byl seznámen s veškerými záludnostmi a že vstupuje na vlastní nebezpečí. V každé místnosti mu zodpovědná osoba označila jedno písmenko v nadpisu. Přesmyknutím všech písmenek pak vznikla tajenka – akrostich. A v kavárně (s příhodným názvem Akrostich) byl na školní tabuli poslední úkol, viz foto.
Pokud vzal návštěvník list papíru, který dostal při vstupu, a přečetl nápis, který dávala dohromady první písmenka každého řádku, dostal výsledný vzkaz: „Jsme rádi, že jste přišli.“ Tím se nám dramatický oblouk celé akce uzavřel – a každý organizátor mohl být spokojený. S návštěvníky to bylo horší. Ti byli unavení, bolela je hlava, zhusta si vylámali zuby moudrosti na zapeklitých úkolem – ale s úsměvem slibovali, že příští rok přijdou zase.
V sobotu 25. listopadu 2017 si kromě organizátorů našlo do školy cestu více než šedesát návštěvníků. Jsme za to rádi, protože jde o akce pro veřejnost – a proto je žádoucí, aby nějaká veřejnost přišla. Letos to nebylo tak docela pro malé děti, proto jsme navíc zřídili hernu, kde nám každý mohl zanechat vzkaz, děti si mohly postavit labyrint (nebo cokoliv jiného) z lega, z provázků, namalovat si vlastní bludiště nebo najít cestu z bludišť a labyrintů předem připravených. Akce byla letos o to náročnější, že není čas na dramatický kroužek – a nejsou tudíž lidé. Alespoň takto veřejně je tedy třeba poděkovat všem, kteří na akci měli svůj (lví!) podíl. Z řad studentů to byli Michelle Heinzová, Eliška Matušková, Barbora Šíblová, Hynek Podlipný, Iveta Dokoupilová a Kateřina Hlaváčková, za učitele patří dík Soni Cupákové, Lence Dalecké, Daně Mikulkové, Janě Veselé a Lukáši Wolfovi.
Slavnostně slibujeme, že příští rok to bude jednodušší. A už dnes víme, co bude na programu – interaktivní divadelní představení z dějin Elgartky. Už jsme je jednou hráli, před čtyřmi lety. Tentokrát to bude vypadat trochu jinak, neboť stejně jako každá generace potřebuje svůj překlad Shakespeara, i každá generace na Elgartce potřebuje vlastní výklad dějin té své školy. Za rok se na vás budeme těšit!