Předchozí články se nesly v duchu spolupráce mezi školami, ani tento nebude výjimkou. Tomáš Zmeškal zanechal takový dojem, že se hned dvě kolegyně pustily do rozsáhlých a dosti osobních reportáží. První je od Pavlíny Ježkové z Gymnázia Křenová:
Jestliže se předchozí autorské čtení Michala Ajvaze na Slovaňáku neslo v duchu míst (a měst), čtení Tomáše Zmeškala, které proběhlo v úterý 14. května na Klasickém a španělském gymnáziu v Bystrci je pro mě spojené s motivem času. (A taky se spící paní, padajícími kytkami a libozvučným školním zvonkem…)
Čas vol. 1
- „Ahoj Honzi, moc se omlouvám, ale ještě jsem ve škole, máme tady dnes akci, takže to do Bystrce na autorské čtení asi nestíhám :(“
- „Ahoj Pájo, to je dobře, žes dnes nikam nešla, čtení v Bystrci je za týden… :)“
…tím pro mě úsměvně začalo celotýdenní se těšení na něco, o co jsem si myslela, že přijdu…
Čas vol. 2
V samotný den D opět zafungoval čas v můj (ne)prospěch a po opravdu nejdelší jízdě šalinou v mém životě, kdy jsem byla až do poslední chvíle napjatá, zda čtení nakonec vůbec stihnu, jsem včas dorazila na místo činu. A naštěstí nedopadla jako nejmenovaný kolega, který lehce nestihl hned první čtení (Vůbec nevím, o kom to mluví – poznámka Jan Křeček). Předskokany, respektive předskokankami byly tentokrát Markéta Nejedlíková ze Slovaňáku, která přečetla báseň na motivy textu Ludvíka Aškenazyho, a Carolina Hladíková, která četla básně ze své vlastní tvorby. A musím tedy uznat, že Elgartka mě začíná notně utvrzovat v tom, že v jejích lavicích sedí opravdoví talenti. Vlastně talentky…
Pak už přišel na řadu samotný pan Zmeškal. Ten si pomalu, rozvážně vyndal z batohu postupně všechny tři doposud napsané knihy a s velmi milou moderátorskou dvojicí z řad studentstva bystrckého gymnázia se pustili do zajímavého rozhovoru plného vzpomínek proloženého četbou ze všech tří románů. Pan Zmeškal je bral do ruky chronologicky – tedy podle časové posloupnosti, jak postupně vznikaly.
Čas vol. 3
U první knihy (Milostný dopis klínovým písmem) zavzpomínal na to, jak těžké ji bylo vydat. Nikdo mu ji totiž vydat nechtěl. Chtělo to čas. A trpělivost. U Životopisu černobílého jehněte se vrátil do dob komunismu a vyprávěl o tom, jak toto těžké období prožívala jeho rodina. Dále také vzpomínal na čas, který strávil v Anglii – kde se vlastně z pár měsíců stalo 11 let. No a když držel v ruce třetí knihu (Sokrates na rovníku), mluvil o roce 2012, kdy se vydal za svými nevlastními sourozenci do Konga. Naposledy zavzpomínal taky na čas, který strávil na středních školách coby profesor angličtiny.
Na závěr nám prozradil, že pracuje na nové knize, která, když všechno dobře půjde, by měla vyjít přibližně za rok. Před sedmou večerní jsme se na čas zase rozešli… A setkáme se zase v úterý za 14 dní na Elgartce. Prozatím naposledy.
Carolina Hladíková (3. A) čte na Vejrostce
Druhé povídání napsala Ilona Kirchnerová, která učí na Slovaňáku a shodou okolností bude příští týden předsedkyní na maturitních zkouškách 4. B:
S první knihou Tomáše Zmeškala Milostný dopis klínovým písmem jsem se setkala velmi krátce po jejím vydání v roce 2008 a musím upřímně uznat, že mne zaujala zejména svým titulem. Jsou knihy, které i přesto, že jsou menšího vzrůstu, netransparentních přebalů a nedostane se jim žádné okaté reklamy, jako by z regálu v knihkupectví tak trochu svítily. Někdy světlo pohasne po několika stánkách, někdy se naopak rozvine do mnoha odstínů nejrůznějších barev. Milostný dopis klínovým písmem byl naštěstí ten druhý případ. Přečíst si další knihu stejného autora, a to Životopis černobílého jehněte, u mne tedy hraničilo s touhou narkomana po další dávce. Opět jsem nebyla zklamána.
A zklamání mne nečekalo ani na autorském čtení pořádaném na Klasickém španělském gymnáziu Brno-Bystrc neboli na Vejrostce v rámci akce Čtyři školy, čtyři spisovatelé, které se konalo 14. května 2019. Bylo pro mne velkým zážitkem, moci se setkat s autorem obou výše zmíněných titulů, slyšet jeho názory a myšlenky, odhalit některé útržky z jeho života a tím vlastně lépe pochopit jeho tvorbu a dílo, dozvědět se o tom, jaké to je žít v normalizačním Československu v době dospívání a v Londýně v době dospělosti, jak se člověk cítí, když zjistí, že má v Kongu dalších šest sourozenců. Vše proběhlo takovou nenucenou formou, tak lehce a přirozeně plynul čas, jako když jste s přáteli, které máte rádi, na kafi v oblíbené kavárničce (literární samozřejmě!).
Jeden můj kamarád, u kterého jsem kdysi trávila léto a který disponoval vlastním výčepem v kůlně, mi vždy, když nám šel natočit další pivo, říkal: „Nikam nechoď, protože ty mě hrozně zajímáš.“ A to se vlastně chtělo říci v úterý i mně. Nikam nechoďte, pane Zmeškale, protože vy mě hrozně zajímáte.
Poslední autorské čtení nás čeká za 14 dní. Na Elgartku přijede jeden z nejvýraznějších současných básníků, Petr Hruška.